Zbloudilá duše – napsala Bohdana Pufferová

Chovala se šíleně. Kdo? 

Naše teta Slavěna, které nikdo neřekl jinak než Slávka. Dlouhé vlasy, sivé jako holub, lemovaly její pohublé tváře. Bezzubý úsměv a vytřeštěné tmavé oči jí na kráse příliš nepřidávaly. Nejednou nás vyděsila, když číhala na verandě. V dlouhé bílé košili působila jako přízrak z hororu.
Já i můj bratranec Patrik jsme před ní často prchali se slovem „Zdrháme!“ Občas jsme jí házeli hračky do dveří, abychom ji naštvali. Divně mluvila, například: „To mléko pít nebudu, přišel sem velký medvěd a řekl mi, že je otrávené.“ 

Smíchy jsme pukali.
Jednou, když se jí na dveřích objevila cedule ´Pozor, zlý pes´, dostali jsme od dědečka výprask. Myslel si, že je to naše práce. Vůbec ho nenapadlo, že to byla Slavěna.
Pak jsme se jí tajně vkradli do komůrky. Teta si dělala pod postelí podivné zásoby. Fůra obalů z másel, vzorně složených do úhledné kostičky. Vypálené sirky vzorně složené zpět v krabičkách, asi padesát kusů.
„Tak ta má dost!“ zvolal Patrik. Dál už jsme v našem hledání nepokračovali.
Šli jsme za babičkou, která nám o Slavěně začala vyprávět. Vzpomínám, jak se mi draly slzy do očí, když řekla: „KDYŽ JÍ BYLO ŠEST, SRAZIL JI AUTOBUS.“
Slávka se pro nás od té doby stala dětskou kamarádkou. Měli jsme ještě dalších pár let, než nás ta zbloudilá duše opustila. Dodnes ji slyším, jak říká: „Jdeme na člobrdo?“