2. července 2021

Očkování – napsala Libuše Hlaváčková

Koukám, že já jediná sedím v přepravce. To asi, abych se neušpinila. Je tu docela nepořádek, všude spousta chlupů, zdi jsou poškrábané, dokonce i oslintané.
Je tu spousta pachů, všechno se mi motá dohromady, ale převažuje strach a úzkost. Asi vychází z těch velkých chlupáčů, co tu sedí, nebo se povalují po té špinavé zemi. Budou to asi pěkný bebíčka, protože mají stažený ocasy, schlíplý uši a neustále kňučí nebo vyjou. 
Ještě, že jdu jen na manikúru. Kdybych věděla, že jdu na injekci, tak mě sem nikdo nedostane!
Bavím se pozorováním klubíčka v průhledné bedýnce u nohou chlapce. Je krásně barevné, červené s černožlutými proužky. Vypadá jako vlna, se kterou si tak ráda hraju. Ta se však hýbe jen tehdy, když do ní strčím packou. Tohle se ale všemožně točí samo, jako by se stále dokola utahovala smyčka. Zvláštní, zajímavá hračka.
Z mého pozorování mě vytrhne zvuk prudce otevřených dveří a zvolání sestřičky:
„Je tady ta kočička na to očkování?“
Tak už chápu ten pach strachu, co tu visel ve vzduchu. Tady končí veškerá sranda.

Žádné komentáře:

Okomentovat