Příběhy na sedm slov

Bohdana: Kdyby psi mluvili, lidé by se divili! 

Marie: Koupil květinu, položil, poplakal, navždy se rozloučil.

Sofie: Oční kontakt. Spojení. Porozumění. Úsměv. Na shledanou.

Libuše: Odešel s odpadky a už se nevrátil.

Bohdana: Láska prochází žaludkem, proto jsme většina obézní.

Libuše: Plánoval s ní budoucnost, dobře že nevyšla.

Martina: Vítr, tornádo, dům, auto, už nikam nepojedeme.

Vůně – napsala Jana Fraitová

Ranní paprsky slunce mě probouzejí k životu. Linu se prostorem celé zahrady.

Mám nejraději, když ráno trochu sprchne – to pak voním intenzivněji. Lítám si sem a tam, dokonce i přes plot až k sousedům.
Dnes jsem šťastná, protože na osamělou lavičku v zahradě si v polední přestávce sedli muž a žena. Asi kolegové ze zaměstnání… 

Háček k příběhu Martiny Dům z nebes

Dům z nebes
Zhluboka se nadechnu a spustí se mi slza na tváři. Slza štěstí. Máme vysněný dům a dcera se konečně uzdravuje. Byl to dlouhý boj, ale vyhráli jsme. 
Jednoho dne jsme jeli na návštěvu k sestře do Poděbrad. Po velikonočním obžerství jsme to šli rozchodit procházkou podél Labe. Byl krásný den. Řešili jsem zdravotní potíže mé dcery s atopickým ekzémem a já jsem si posteskla, že bychom měli změnit prostředí, kde žijeme. 

"Tak na to zapomeň!" říká manžel.
(Marie Kuchařová)

Předposlední den s maminkou - napsala Jana Fraitová

„Jano, sundej mě, prosím, z toho komína,“ mluví už z cesty... Přesto odpovím: 

„Ano, mami hned, už seš dole na zemi.“
Slyším hluboký výdech a spokojené pravidelné dýchání. 

Za chvíli mě poprosí: „Jano, skoč mi, prosím do hospody pro pivo. Je tady naproti, přes ulici.“
„Ano, mami jdu hned teď, ale měla bys předtím něco sníst.“
„Já vůbec, Jano, nemám hlad ani chuť na jídlo.“

Jen já vím, proč.
Naproti domu, ve kterém bydlíme, už dávno žádná hospoda není.

Markétka - napsala Jana Fraitová

Nejméně dvakrát do roka se vídám se svojí neteří Markétkou. V létě, kdy je doba jejích narozenin, přijíždím za ní na venkov a před Vánoci – na své narozeniny zvu ji, i s dětmi, k nám domů na oslavu, v tradičním duchu, tj. vč. dortu se šlehačkou. Během roku pro ni i děti postupně nakupuji, v aktuálně příznivých cenách, různé zajímavě řešené oblečení. Jsou to pro mě chvíle plné radosti, krásy a představ jak jim - Markétce, Dorince, Toníčkovi a Agátce to bude slušet a jak vyniknou z obvyklého nevkusného průměru.

Háček k textu Jany Zechmeisterové Máte zácucky o výletech s mentálně postiženými

Tábor, tak trochu jinak 

 A je to tu zase! Konečně! Těšili jsme se na to celý rok! Tábor s našimi dětmi a kamarády. Skvělá skvadra našeho soukromého "integrovaného záchranného systému". Každý rok pořádáme tábor pro handikopavané děti, i když jim je třeba 50. Pořád to jsou děti a my je milujeme. Žádný den není stejný a už vůbec ne klidný. "Děti" překvapují každou chvíli. Třeba když třicetiletá Zuzanka volá na celou kavárnu: "Teto, já kakám!" To prostě okolí nevysvětlíte. Nebo když se padesátiletý Lukáš v cukrátně zeptá: "Máte zácucky? Dal bych si pičku."

Marie Kuchařová

Pohádkový express - napsaly Jana Fraitova, Marie Kuchařová

Čert s vílou jedou pohádkovým pendolinem směr hrad Potštejn a přistoupí k nim Vodník. Vystoupí o zastávku dříve, protože si s sebou vzal málo vody, že prý zbytek doplave.
"Koho to zajímá, nesnáším vodu," řekl čert. "Pak místo jisker prskám popel."
"Mně voda, nevadí," odpověděla víla. "Jsem ráda čistá. Ale vadil mi ten rybniční smrad. Asi byl z nějakého žabince."
"Smrad zase nevadí mně, na ten jsem zvyklý. Ale vadil mi z něj ten chlad. A jak pořád vzdychal, že mu je teplo. Mám rád žár od kotle. Tenhle zelenej strejda to tady jen zamočil a já mám z té kaluže úplně mokrý ocas."