Nejste tu jediná – napsala Irena Pokorná

Očima kopíruji prasklinu na zdi. Od stropu po ní pomalu klesám jako po cestičce zrakem níž a níž až k pleši naproti sedícího pacienta. Za ním mi čára mizí z dohledu. Začínám hledat jiný zdroj zábavy, než přijdu na řadu. Čekárna je moc malá na to, aby člověk okukoval zvědavě další pacienty a fantazíroval o tom, kdo jsou a proč tu jsou.
Z toku bezcenných myšlenek mě vytrhne zdravotní sestra: „Kartičku pojištěnce, pani, ne tohle!” hřímá vztekle na drobnou starou paní vedle mě. Věkový průměr je tu sice tak sedmdesát, ale nejsme sakra na ušním, rozčiluji se v duchu. Stařenka je okamžitě vyděšená, nejspíš zvýšeným hlasem a také autoritou, kterou mohutná sestra, tyčící se nad ní, vyzařuje.

O vlcích, kozlíkovi a dveřích Sherlock – napsala Irena Pokorná

Paní Kozová, jen co ráno vstala, vyčistila si bělící pastou svůj žlutý úsměv, nalakovala si špičky kopýtek a nachystala si tašky na nákup.
„Kampak jdeš, maminko?” ozval se rozespale z postýlky Kozlík, zatímco si mnul očka a protahoval dlouhé nožky.
„Musím do obchodu, chlapečku můj, nakoupit ti nějaké to zelí a kapustičky, co máš tak rád.”
Kozlík zatleskal natěšeně ručkami a při té představě oblíbených dobrot vyskočil z peřin.
„Nezapomeň, Kozlíku, kdyby někdo zazvonil, neotvírej ani neodpovídej! Okolo chodí mnoho vlčích jehovistů, kteří by si nad tebou pěkně mnuli tlapy!”
zavolala paní Kozová na rozloučenou, ale při vzpomínce na Kozlíkovu upovídanost raději aktivovala na iPhonu bezpečnostní zámek.

Nemáš aspoň brko? – napsala Irena Pokorná

Byla už půlnoc, když dům konečně potemněl a jeho obyvatelé usnuli. Až na jednoho. Ten si naposledy prohlížel tmavé obrysy snobského pokoje, kterým se pokusili získat jeho náklonnost. Ale marně, on se nenechá jen tak koupit, pomyslel si. Když sám sebe ujistil, že je pevně rozhodnutý, hodil přes rameno svůj odrbaný bágl a potom už stačilo jen proklouznout oknem na zahradu a přehoupnout se přes nízkou vchodovou branku.
„Sbohem, pěstouni!“ ušklíbl se a vydal se rychlou chůzí na nádraží. Na konci ulice uviděl benga. Rychle natáhnul kapuci přes hlavu a nenápadně přešel na druhou stranu ulice.

Šimrání na zádech – napsala Irena Pokorná

Čekám tu na ně už od božího rána, pomyslel si psací stůl, a pokusil se ztuhlé nohy rozhýbat přešlapováním na místě. Jsou jako ze železa a už mě bolí od toho nekonečného stání, posteskl si sám pro sebe.
Ale za to čekání mi to stojí! Za chvíli už tu děti budou, vezmou do ruky tužky a pera a potom to přijde! Bude to tak příjemně šimrat, až mi budou na zádech obkreslovat první písmenka a číslice. Jak já budu zase užitečný!
„Se nepřeceňuj!“ vytrhla ho ze sladkého snění ta ošklivá plastová bedna v rohu pokoje. Kompjůtr, nebo jak mu říkají, pomyslel si.
„Za mnou rozhodně přijdou děti dřív!“ vysmívala se mu ta mašina namyšleně.

Raději mlč - napsala Irena Pokorná

“Tak povídej! Nemůžu se dočkat, co si myslíš!”
“Co si myslím o čem?”
“Šmarja, ne o čem, ale o kom!
“Aha, o něm, jo? Nó, dobrý.”
“Proboha, nemůžeš projevit trochu víc zájmu?”
“Jak jako?”
“No přece říct, jaký z něj máš pocit, jak se ti líbil, jak se k sobě hodí?”
“No... Vypadá pracovitý, chytrý, asi bude fajn.”
“Hm, já se jen bojím, jestli se bude umět postarat.”
“O co?”

Sestřička - napsala Anna Vocelová

„No paní staniční, to fakt nevím, jak se to mohlo stát…“
„Já ti dám, že nevíš, umíš říct taky někdy něco jinýho?“
„Ale já za to fakt nemůžu! Šla jsem jen na svačinu a na sesterně měla zůstat Majda,“ brání se a mrká na nadřízenou svými řasami, jako by to na ni snad někdy platilo.
„Ty jsi asi zapomněla, že tady nejsi ve škole, aby ses řídila podle toho, že svačina má být v deset, tady se musíš řídit přáním pacienta! Na mobil a koketování se saniťákem si čas najdeš, ale paní Votrubová se ti nemohla dovolat.“

První facka bolí nejvíc - napsala Kateřina Hovadíková

Je půl třetí ráno. V zámku chrastí klíče. Přišla chvíle, na kterou čekám celou noc. A zároveň si přeju, aby se mi to jenom zdálo. Jenomže nezdá. V chodbě začne známý šramot. Bouchnutí dveří, plácání do zdi při hledání vypínače na světlo, rána svazku klíčů o podlahu a hlasitá otázka: „Je někdo doma?“
Hlavu zabořím do polštáře a snažím se neslyšet.
„Sakra, ptám se, jestli je někdo doma,“ ozve se ještě hlasitěji.
Ospale vyjdu z pokoje.
„Ahoj Zdenku.“

Poslední lyže - napsal Pavel Kopp

Já měl kotvu za uchem a bratr za zadkem. Přestože byl Pepa o tři roky starší a tedy i zkušenější lyžař, na kotvu lehce nasednul. Bylo jasné, že tato jízda na vleku bude pořádný boj až do samého konce. „Jak já nesnáším lyžování!“
„Nechápu, že jsem souhlasil a jel!“ v duchu jsem si nadával. Ještěže i přesto, že mi bylo teprve osm, jsem měl celkem sílu a byl schopen se vší silou kotvy držet. Nicméně alpský svah byl poměrně prudší a po chvilce jízdy už mi v rukách začínala křeč.

Můj otec biolog - napsala Veronika Souralová

Sylvia atricapilla, pěnice černohlavá

„Crrrrrrr!“
„Někdo zvoní! Jdu otevřít!“
Na šedé chodbě sídlištního paneláku stojí skupinka dětí a svírají cosi zabalené v čepici: „Dobrý den, je doma pan Miles?  Neseme mu vypadlé ptáče z hnízda. Našli jsme ho před domem na chodníku.“
„Tati, pojď se podívat!“ přebírám sotva opeřené holátko do svých rukou. „Tati, slyšíš mě!!!“
„No jo, už jdu,“ otevírají se dveře od obýváku a objevuje se vysoká postava oblečené v zelené lesnické uniformě. Husté hnědé vlnité nepoddajné vlasy a pod nimi zamračený nepřívětivý pohled, který se zaměřuje na nezvané lidské návštěvníky. Ovšem jak zahlédne malého ptáčka, vše se mění. Jeho oči se rozzáří.

Je mrazivý den - napsala Anna Vacková

Je mrazivý den, dva dny před Vánoci. Konečně jsem na místě, o kterém jsem rok snila. Všechno vypadá přesně tak jak jsem si během těch nekonečných měsíců představovala. Procházím se tu v noci, když všichni spí. Sedím pod lampou, čtu a vychutnávám si atmosféru ticha a klidu.
V noci jdu nahoru do pokoje, dotýkám se zdí, které pamatují mnoho. Vstupuju do pokoje, který je mi něčím známý a s lehkým pocitem nejistoty a radosti zároveň, usínám.

U nás na venkově aneb svoboda zaplacená jistotou - napsala Kateřina Hovadíková

„Tak bylo to teda dobrý, nebo blbý?“ ptala jsem se mámy, když jsme diskutovaly o době totality.
„No, jak pro koho,“ odpověděla mi mamka. Měla jsem totiž o komunismu napsat do školy referát.
„Když já tomu pořád nerozumím, ale i když jsem tu dobu nezažila, chtěla bych ji pochopit. Je to přece i moje historie.“
„Tak mi schválně zkus zopakovat, jak sis to moje vyprávění vyložila...“

Ukradené čtyři dny - napsala Irena Pokorná

Ateliér byl pro něj jako malý svět ve světě. Sloužil mu jako úkryt a místo, kde na něj nikdo nemohl a kde platila jen jeho pravidla. Zrovna se věnoval neochotně malbě laciné krajinky a klopil do sebe několikátou Plzeň, když někdo zazvonil. Hodil štětec do nádoby s terpentýnem a vyhlédl z okna. Adéla. Nese mu nejspíš zase něco k jídlu, napadlo ho, když šel otevřít.

Láska - napsala Veronika Souralová

„Ahoj miláčku, jsem doma! Už ses mě nemohl dočkat, viď?“
„Pospával jsem, mám hlad, kdy bude večeře?“
„Pojď ke mně, pomazlíme se spolu, moc jsi mi celý den chyběl.“
„Ale jenom chvilku, už mi kručí v břiše.“
„Měla jsem vážně náročný den. V poradně fronta rozhádaných partnerů, všichni na sebe házejí špínu, obviňují se a vyčítají si naprosté nesmysly. Ty lidi jsou fakt šílení! Úplně mě to vysává. Cítím se hrozně. Bez energie. Nad vodou mě drží jen tvoje láska. Natáhni se ke mně na gauč!“

Nostalgie u moře - napsala Anna Vocelová

Levou nohou zaznamenávám stopy do mokrého písku, pravou mi omývá šplouchající moře. Červenobílá hůl těká tam a zpět. Cítím, jak se na její konec nabalují jemná zrníčka, která za pár vteřin na druhé straně spláchne přílivová vlna.
Zatímco se většina turistů oddává diskotékovým radovánkám, já si užívám večerní procházku po pláži. Nemusím se proplétat mezi lidmi, kteří před mou šermující zbraní uskakují, abych je omylem nepřetáhl přes kotníky.

Zrození včely - napsala Veronika Souralová

Philip Ward, Fakulta designu a umění v Plzni

Plástev. Medově zbarvená plocha rozdělená na malé šestiúhelníkové plošky skrývá své tajemství. V každé buňce – malé komůrce uzavřené víčkem - se v temných útrobách úlu vyvíjí jedna nová včela.
Kde se tam vzala?
Před 21 dny včelí matka do buňky nakladla šišaté, průhledné vajíčko. To se zanedlouho proměnilo v larvičku - hladového červíčka, kterého včelí dělnice bez přestání opečovávaly a krmily mateří kašičkou, později pylem.

Drbárna u Vendulky - napsala Zuzana Kratochvílová

„Tak jak to dneska chcete, paní Nováková?“
„Stačí dobarvit odrosty a lehce zkrátit, Vendulko.“
„A už jste to slyšela o paní Vomáčkové?“
„No jo, ale ono se nebylo čemu divit, že jo?“
„No já bych to ale nečekala. Přeci jenom po tolika letech…?“
„Ale Vendulko, vždyť to věděla půlka města.“
„No právě! Když to věděla půlka města, tak jak to, že to nevěděla paní Vomáčková?“
„Třeba to nechtěla vědět, Vendulko. A nebo prostě byla tak důvěřivá a naivní!“

Třídní schůzky - napsal Pavel Kopp

Dnes je má třída k nepoznání. Místo roztomilých a veselých čtvrťáčků, dnes za lavicemi sedí nabubřelí dospělí. Téměř každý z nich si myslí, že jejich dítě je génius. Třídní schůzky děti nemají rádi, ale my učitelé také ne. Je to den, kdy máme rodičům sdělit, jak si jejich děti vedou a kde by měly případně zabrat. Ne každý to bere dobře.
V první lavici u dveří už vidím statného pana Horáčka. Sotva se vešel do lavice, ruce má v pěst a lapá po dechu, aby mohl začít lamentovat, jak si dovoluji dát jeho Frantovi dvojku z chování.

Boj s tiskárnou - napsala Anna Vocelová

„Co to na mě zase zkoušíš?“
„Nic, prostě chci spát!“
„Už je pondělí, ty křápe jeden, spala jsi celý víkend.“
„Nebuď hned tak hrrr, dej mi ještě čtvrthodinku.“
„Ty ses zbláznila! Za patnáct minut jdu na poradu a musím si ještě něco vytisknout!“
„Já nemůžu za to, že necháváš všechno na poslední chvíli, měl sis to připravit v pátek.“
„Mě nezajímaj tvoje rady! Máš dělat, co ti řeknu, a ne v jednom kuse stávkovat. Proč tak divně vrčíš?“

Psaní s Danou - napsala Nataša Richterová

Dlouhodobé i víkendové kurzy s DE

Psaní s Danou rozhodně není procházka růžovou literární zahradou! Ale nechci strašit zájemce o kurz, naopak! Za sebe velmi doporučuji vyzkoušet si kurzy na vlastní kůži! A co vás vlastně čeká? Kromě teorie, samozřejmě i praxe. Před ostatními účastníky přečtete svou povídku. Například příběh o vašem dědečkovi. Příběh, který vás stál mnoho bezesných nocí, ale možná, že jste ho jen narychlo upletli během cesty vlakem. S bušícím srdcem čekáte na reakce spolužáků. Zasmějou se? Dojme je to? Co na to řeknou? Možná, že se i zasmějou, možná vás i pochválí, ale pak nastoupí Dana.

Noc s dechem a bez dechu - napsala Irena Pokorná

Ležím ve spacáku s kyslíkovou maskou na obličeji.
4.250 metrů nad mořem.
Tibet, Indie, moje vysněné místo.
Žárovka u stropu poblikává a stanové plátno se prohýbá pod poryvy větru. Do rána a do odjezdu do nižší nadmořské výšky zbývá ještě osm hodin a mých současných dvacet minut na kyslíku se děsivě rychle krátí.
Dýchám, dýchám do zásoby, dýchám jako o život tak hluboce jako nikdy dřív. Po chvíli se nade mě nakloní Adžik, náš průvodce po Himalájích, a masku mi jemně sundává.