10. prosince 2019

První facka bolí nejvíc - napsala Kateřina Hovadíková

Je půl třetí ráno. V zámku chrastí klíče. Přišla chvíle, na kterou čekám celou noc. A zároveň si přeju, aby se mi to jenom zdálo. Jenomže nezdá. V chodbě začne známý šramot. Bouchnutí dveří, plácání do zdi při hledání vypínače na světlo, rána svazku klíčů o podlahu a hlasitá otázka: „Je někdo doma?“
Hlavu zabořím do polštáře a snažím se neslyšet.
„Sakra, ptám se, jestli je někdo doma,“ ozve se ještě hlasitěji.
Ospale vyjdu z pokoje.
„Ahoj Zdenku.“

„Tady je moje holka.“
„Zdenku, pojď si lehnout.“
„Nebudeš mi říkat, co mám dělat! Jsem snad dospělej ne?“
„Promiň, nemyslela jsem to tak.“
„Nemyslela, nemyslela, tváříš se jak andělíček a přitom seš pěkná mrcha! Vlastního muže nemáš ráda.“
Tvář mě pálí. První facka vždycky bolí nejvíc.
Za chvíli jsem stočená v koutě a ostatní nadávky slyším už jakoby z dálky a jen si v hlavě počítám do deseti, abych nemyslela na bolest svého těla.
Po chvilce mi dojde, že rány ustaly.  Slyším otevření ledničky, cinknutí lahve od piva, výjezd šuplíku s příbory, zasyčení otevřeného piva. Neslyšně odejdu do ložnice a snažím se zapomenout. Na tenhle večer, na tenhle dům, na celý svůj život. 
Ráno vyjdu z ložnice co nejpozději a snažím se rychle dostat ke dveřím.  Zdeněk sedí v kuchyni a je zahalený v kouřovém dýmu.
„Promiň, zlato, zase jsem trochu přebral. Už se to nestane.“
„Já vím, to je dobrý.  Už musím do práce.“
Zabouchnu dveře a napadá mě, jak by bylo skvělý, kdybych se sem už nemusela vracet.

Žádné komentáře:

Okomentovat