10. prosince 2019

Turbulence - napsala Olga Brabcová


S nezájmem sleduji starší vyhublou letušku. Stojí v úzké uličce a s úsměvem ukazuje na nejbližší nouzové východy po její pravé a levé straně.

„Zuzko, hele!“ volám na kamarádku sedící přes uličku po mé levici a ohnutým ukazováčkem ji předvádím vzlet letadla a jeho následný pád.

Vždy vážná a vyrovnaná Zuzana neodpoví, obrátí oči v sloup, zakroutí hlavou a snaží se usnout. Podívám se na ostatní cestující. Zaujme mě asi 20ti letá černovláska, pravděpodobně místní, Peruánka, která evidentně letí poprvé. Napjatě pozoruje letušku a zároveň si pečlivě pročítá přiložený návod s bezpečnostními pokyny.

„No jo, nováček“ říkám si v duchu a s nově nabitým přesvědčením, jak zběhlá a zkušená cestovatelka jsem usednu zpět do sedadla. Nasadím si sluchátka a pomalu usínám.


Vzbudí mě až náhlý otřes doprovázený hlášením kapitána. Vyndám si sluchátka, abych lépe slyšela. Jazyku nerozumím, ale předpokládám, že upozorňuje na běžné turbulence. Zapínám displej na opěradle před sebou. Hodiny na něm ukazují, že je to dvě hodiny od startu a do mezipřistání v Amsterdamu je to ještě necelých 10 hodin. Nyní letíme nad oceánem a to ve mně vždy vzbudí úzkost. Rozhlédnu se kolem sebe, zda to ještě někdo zaregistroval. Všichni až na vyjjímky vypadají klidně.

Vzápětí ale přijde série dalších otřesů, tentokrát s tak velkou intenzitou, jako bychom se ocitli na centrifuze. Rázem jsou vzhůru všichni.

Mé přesvědčení o zběhlém cestovateli, které jsem o sobě měla před usnutím je pryč.

„Zuzko, to je divný viď…“

„Klid, normální turbulence“ Odpoví Zuzana s úsměvem, ale v jejím hlase vnímám pochybnosti.

Otřesy neustávají ani neslábnou. Uličkou prochází letuška a před sebou tlačí vozík s občerstvením.

„To dělaj aby nás uklidnili, zrovna při turbulenci chodit s pitím je blbost. Pro tyhle případy maj naplánovaný tyhle postupy. “ říkám Zuzaně a čekám, že mi to vymluví a uklidní mě. Nic.

Sotva to dopovím, letadlo se zhoupne a já mám pocit, že jsme během vteřiny snížili výšku o kilometr. Pevně se chytnu držadla.

Letuška to neustojí a spadne na jednoho z cestujících. Polije ho kelímkem s horkou kávou, kterou se mu chystala podat.

Kapitán opět něco hlásí. Letuška se omluví politému pasažérovi. Okamžitě přestane nabízet pití a odchází s vozíkem pryč.

Když prochází kolem mě zastavím ji.

„Plís víno, vajn, bír, šnaps….“ Pokouším se z ní dostat jakýkoliv alkohol na zklidnění nervů. Odpoví mi, ať zůstanu připoutaná, že přijde později a zmizí v uličce za plentou.

„Taky bych si dala panáka“ povídá Zuzana, které neunikla má prosba o tekutá anestetika. Vždycky klidná a vyrovnaná Zuzana vypadá nervózně, což ve mě vyvolalo ještě větší úzkost. Praská mi v uších. Myslím, že se v kabině mění tlak a cítím jak mi buší srdce. Těžko se mi dýchá. Připisuji to panice a snažím se zůstat v klidu.

S letadlem to stále houpe jako v rychlovýtahu nahoru a dolů. Otevřou se kabinky nad pasažéry a do uličky začnou vypadávat batohy a další zavazadla. Některé dokonce spadnou na vystrašené cestující. Vrávoravě přibíhá letuška a postupně vrací spadlé věci do přihrádek.

Letadlo se otřásá a propadá vzduchem. Občas někdo bezděčně zděšeně vykřikne.

„Dios mío por favor no !“ křičí Peruánka a propukne v hysterický pláč.

„Pane bože já tady nechci umřít střízlivá“ i já se modlím, i když jen pro sebe.

Přichází letuška s pánem v uniformě a jdou směrem k Peruánce.

„Ten je z personálu, pro tyhle případy. Už jsem o tom slyšela..“ říká Zuzana.

Pán drží Peruánku za ruku a něco jí povídá. Všichni scénu sledují a ani si nevšimnou, že otřesy začínají ustupovat. Tuším, že jsme z nejhoršího venku.

Mladá Peruánka dostala prášek na uklidnění a vypadá, že je klidnější. O hodinu později je už vše v normálu.

Zážitek nedá nikomu spát. Většina pasažérů sleduje filmy.

Stejně tak i já si pouštím obrazovku, vybírám film – komedii a popíjím červené víno.

****

Další povídky a příběhy najdete na novém Olžině blogu.  https://povidky49.webnode.cz/ 





Žádné komentáře:

Okomentovat