11. prosince 2019

Obživa pro naši rodinu - napsala Dana Emingerová

Zánovní Škoda Octavia, na kterou tatínek vydělal v osmašedesátém v Německu, svištěla na prázdniny do Jugoslávie. Krátce předtím se tatínek nestal ředitelem Škodovky, protože nechtěl být komunistou, a tak jsme byli „chudý“. Na zahrádce jsme vezli obrovský vak, rozpláclý po celé střeše oktávky. V něm jsme měli stan, spacáky a nafukovací matrace.
V kufru, pod sedačkami, v rezervě, v každé škvírce našeho auta byla nacpaná nějaká konzerva. Hovězí ve vlastní šťávě, luncheon meat, vepřová játra, husí a kachní krev... prostě zásoby jídla na tři týdny, protože kupovat jídlo v Jugoslávii jsme si nemohli dovolit.
Bylo pozdní nedělní odpoledne, ale pořád ještě hrozné vedro, takže všechny vozy na silnici větraly. V autě jsme měli dva košíky třešní a chrupek, které jsme s Evou baštily plnými hrstmi. Bavily jsme se tím, že jsme pecky střílely otevřenými okénky po řidičích předjíždějících aut. Vždycky jsme kluzký náboj stlačily mezi palec a ukazovák a šup s ním ven. Hrozně nás bavilo pozorovat zděšení řidičů, kteří samozřejmě vůbec netušili, odkud zásah přišel.
Táta s mámou by nás byli zřejmě roztrhli, kdyby to věděli, ale tenkrát naši tichou zábavu nevnímali. Dusno totiž nebylo jen z vedra venku, ale hlavně uvnitř našeho vozu. Máma mlčela. Strašně se zlobila. Pakovala už několik dní před odjezdem, zatímco tatínek – aby se balení rafinovaně vyhnul – utíkal na své oblíbené ryby. Aneb, jak říkal, věnoval se „shánění obživy pro naši rodinu“. Původně jsme plánovali vyjet v sobotu ráno. Jenže tatínek si přivstal v pět a odešel na ryby. Mamince řekl: „Až to všechno naložíš, budu zpátky. Nejpozději za dvě hodiny.“
Maminka všechno naložila, udělala snídani, pak svačinu a oběd. Odpoledne posekala zahradu, vyprala záclony, upekla višňový koláč, zatímco my jsme trhaly chrupky na cestu. Teprve když začala před sedmou vařit večeři, objevil se tatínek s tím, že mu ryby vůbec nebraly.
„To jednou nemůžeš přijít včas!?“ zlobila se maminka kvůli jeho dvanáctihodinovému zpoždění. „Přeci sháním obživu pro naši rodinu,“ vysvětlil jí tatínek jako obvykle. A protože maminka věděla, že v tomhle směru s tatínkem mnoho nenadělá, a také už byla tím celodenním balením a čekáním unavená, odložila odjezd na ráno.
Jenže v neděli za rozbřesku tatínek opět neodolal volání divočiny a znovu se vytratil „shánět obživu pro naši rodinu“. Vrátil se v poledne s tím, že mu zase tentokrát ryby děsně braly.
A tak jsme místo v sobotu ráno odjížděli s téměř dvoudenním zpožděním v neděli odpoledne.
S igelitovou taškou, plnou čerstvých okounů a pstruhů. A se dvěma košíky třešní, jejichž pecky jsme cestou na maďarské hranice s Evou střílely do větrajících oken po bezbranných a nic netušících řidičích.
Ve stejné zábavě jsme pak pokračovaly i na celnici. Zatímco tatínek s maminkou seděli s připravenými pasy a ani nedutali, Evě se podařilo trefit do nosu velitele pohraniční stráže. Navíc pecka se od něj odrazila a udělala červenou kaňku na nějakém lejstru, kam se právě chystal klepnout razítko. Zbrunátněl a dal naši oktávku prohlédnout od střechy až po podvozek.
Všichni jsme museli zůstat ve voze, jen tatínek byl nucen vysvětlovat, co kde máme. A protože o obsahu tašek a kufrů neměl ani ponětí, působil strašně podezřele. Postupně musel vyložit a zpět zase uklidit všechno, co maminka naložila.
Kolem půlnoci celník našel konzervy, nacpané v rezervě pod kufrem, a rozkřikl se:
„Co to má být?!“
„Pane, nekřičte na tatínka,“ pípla Eva. „Víte, my jsme chudý, protože nesnášíme bolševiky.“
„Tak víte co?!“ obrátil se po této hlášce celník na tatínka. „Tak mi ukažte, co v těch konzervách máte.“
„Hovno!“ pravil tatínek, kterému už vytekly nervy. Díky tomu nakonec musel otevřít nejen všechny luncheon meaty a vepřová játra, ale i pytlíčkové polévky, cukr a sůl. Zásoby jídla na tři týdny byly smíchané na jedné hromadě, nepoužitelné a zmařené.
Nám s Evou už se chtělo děsně čurat. Vystoupily jsme z auta, odkud vypadla igelitka s čerstvými rybami. Celou cestu jsme ji měly pod nohama, protože už se nikam jinam nevešla.
„Co to tam máte?“ zeptal se celník, který vlastně nic nehledal, jen prudil.
„To je obživa pro naši rodinu,“ řekly jsme s Evou nevinně. Muž zákona v tu chvíli zpozorněl. Nabyl dojmu, že chceme emigrovat a v igelitce ukrýváme rodinný poklad do začátku nové existence.
Popadl tašku s výrazem lovce hledajícího tučnou kořist. Nad stolem se svými spisy kvapně roztrhl dobře utěsněný pytel. Zapaření pstruzi a okouni se rozplácli na úřední lejstra, zatímco celník lapal po dechu. Šílený puch zachvátil celnici.
„Jeďte okamžitě pryč!“ zařval velitel a zdvihl závoru.
„No jo, ale co teď budeme jíst?“ povzdechl si tatínek, když jsme přejeli do Maďarska.
„Budeš muset tu obživu pro rodinu u moře opravdu každý den ulovit!“ řekla maminka a poprvé se během cesty usmála.

Žádné komentáře:

Okomentovat