4. listopadu 2019

Třídní schůzky - napsal Pavel Kopp

Dnes je má třída k nepoznání. Místo roztomilých a veselých čtvrťáčků, dnes za lavicemi sedí nabubřelí dospělí. Téměř každý z nich si myslí, že jejich dítě je génius. Třídní schůzky děti nemají rádi, ale my učitelé také ne. Je to den, kdy máme rodičům sdělit, jak si jejich děti vedou a kde by měly případně zabrat. Ne každý to bere dobře.
V první lavici u dveří už vidím statného pana Horáčka. Sotva se vešel do lavice, ruce má v pěst a lapá po dechu, aby mohl začít lamentovat, jak si dovoluji dát jeho Frantovi dvojku z chování.

Vedle něj se krčí paní Pažoutová žvýkající jednu žvýkačku Pedro za druhou. Já alespoň vidím, kde její Cyril chytil tyto návyky. Dokonce hledí stejně nepřítomným výrazem někam k umyvadlu.
Ve zbylých lavicích této řady sedí rodiče žáků, s kterými problémy nejsou. Nemívají ani touhu se mnou diskutovat. Schůzky si spíše chodí povinně odsedět.
Výjimkou je až poslední lavice, ta zůstala prázdná. Vlastně se není ani čemu divit, také Anička Hliníková, která v lavici sedí sama, se ukáže jen málokdy. Za to e-mailová schránka se mi hromadí jejími omluvenkami od doktora.
Prostřední řada je obyčejně obsazena, jak já rád říkám, mladými umělci. Protože v poslední páté lavici sedívá Alenka Třeštíková, která píše krásné a dětsky naivní básničky.
Vedle sedí Jonáš Pavel a ten se pro změnu pouští do psaní krátkých povídek. Vida, není se čemu divit, také pan Třeštík zrovna vymýšlí do své firmy reklamní slogany místo toho, aby mi věnoval pozornost.
Pan Pavel si pro změnu čte knihu Němá barikáda. V lavici před nimi sedávají zručné malířky. Maruška Toyen a Terezka Zrzavá si obalily horní desku lavice tvrdým papírem, aby si na ni mohly během hodin kreslit a malovat. Ani jejich maminkám to nedalo, aby něco na lavici nepřidaly, neboť vidím, jak se jejich ruce nezastaví. Nedivil bych se, kdyby tam přibyla moje malá podobizna, jelikož máma od Marušky se živí děláním karikatur do renomovaného týdeníku.
Ve třetí lavici na jedné straně sedí dlouhovlasý kudrnatý muž s riflovou bundou a na rukách má černé náramky se stříbrnými ornamenty. To bude otec nadějného kytaristy Adama Vojtka. Adam mi onehdy vyprávěl, jak doma poslouchají pořád jen Elán, Kabát a Led Zeppelin.
Na druhé straně naopak sedí uhlazený pán v černém obleku s bílou košilí a černým motýlkem. To je pan Bykov, stejně jako jeho dcera Alina hraje na housle. Pan Bykov hraje dokonce v České filharmonii.
První dvě lavice pro dnešek zůstaly prázdné.
U oken sedí nevýrazní žáci, kteří, jak vidno kopírují své rodiče. Výjimkou je dvojička hned za mým učitelským stolem. Petr Šíp a Eduard Kraus jsou třídními komiky. Musím uznat, že je s nimi opravdu sranda. Také pan Šíp je velmi veselá kopa, častokrát dokáže svým nadlehčeným pohledem na věc uvolnit jindy vypjatou atmosféru. Jsem mu za to vděčný.
To samé ovšem nemohu říct o paní Krausové, protože nudnější ženu jsem v životě neviděl. Celé čtyři roky, co jejího syna učím, nepřišla do třídy jinak oblečena než v hnědém kostkovaném kostýmu, s vlasy staženými do culíku a brýlemi na nose. Nikdy také nepronesla nic jiného než dobrý den, děkuji a na shledanou.
Možná bych ještě zmínil paní Gregorovou, maminku od Natálky. Mám vždy problém odpoutat svůj pohled od jejího krásného úsměvu plného radosti a od jejich dlouhých zářivých blonďatých vlasů, ze kterých se line vůně rozkvetlých fialek, když kolem mě paní Gregorová prochází.
V nadsázce můžu říct, že třídní schůzky absolvuji jen kvůli příležitosti ji zase vidět. Už je čas jen na poslední povzdech a poté nádech, abych byl schopen tyto třídní schůzky zahájit.
"Dobrý den, vážení rodiče."

Žádné komentáře:

Okomentovat