29. března 2020

Nejste tu jediná – napsala Irena Pokorná

Očima kopíruji prasklinu na zdi. Od stropu po ní pomalu klesám jako po cestičce zrakem níž a níž až k pleši naproti sedícího pacienta. Za ním mi čára mizí z dohledu. Začínám hledat jiný zdroj zábavy, než přijdu na řadu. Čekárna je moc malá na to, aby člověk okukoval zvědavě další pacienty a fantazíroval o tom, kdo jsou a proč tu jsou.
Z toku bezcenných myšlenek mě vytrhne zdravotní sestra: „Kartičku pojištěnce, pani, ne tohle!” hřímá vztekle na drobnou starou paní vedle mě. Věkový průměr je tu sice tak sedmdesát, ale nejsme sakra na ušním, rozčiluji se v duchu. Stařenka je okamžitě vyděšená, nejspíš zvýšeným hlasem a také autoritou, kterou mohutná sestra, tyčící se nad ní, vyzařuje.
Nemůže najít ani peněženku, natož správnou kartičku. Chuděrka, trnu v duchu s ní.
„Tu kartu pojištěnce! Nejste tu jediná!” vztekle podupává sestra špičkou bílé pantofle. Zvedám na sestru významně obočí a demonstrativně odfrknu na výraz nelibosti vůči jejímu chování. Ta si ničeho nevšímá a dál hypnotizuje otráveným pohledem starou dámu. Té se rozklepou ruce a z pečlivě podepsané papírové obálky jí vypadává tu věrnostní karta jedné lékárny, tu druhé lékárny, také kartička na poštu a ještě jedna žlutá do Billy. Všichni okolo upínáme prosebně zrak k obálce a atmosféra houstne napříč čekárnou. Konečně! Modrá VZP kartička je na světě! Dveře ordinace se zabouchnou a všichni svorně vydechneme. „Pokorná!”, rozletí se dveře po chvíli znovu a ozve se moje jméno. Lékařka sedí za barikádou obřího stolu a má ten samý nepřítomný výraz, jaký měla před půl rokem, kdy jsme se viděly naposledy. Očividně mě nepoznává a zajímá ji jen text na žádance k vyšetření. Čili, moje levá ruka. Ostatní části těla se mnou přišly zase zbytečně.
„Svlékněte se,“ „bundu támhle”, „boty nechat”, „batoh pověsit”, „sednout sem”, „otočit se”… Sestra mě řídí v infinitivech jak autíčko na dálkové ovládání. Myslím na vynervovanou stařenku v čekárně a začínám pociťovat lehkou nevolnost. Mám ale štěstí, všechny pokyny jsem naplnila správně a mohu odevzdat k průzkumu potřebnou ruku.
„Bolesti mám v lokti a tady,” ukazuji doktorce horní stranu ruky. „Od zánětu.” Předpokládám, že mě slyšela. Sestra mi důležitě nasazuje malé elektrody nejprve na malíček, pak na ukazovák, tu proplétá drátek mezi prsty, tu připevňuje jiné udělátko. Čekám, kdy se dostaneme k místu bolesti, kvůli kterému jsem přišla. Marně. Vysloužím si pár nepříjemných výbojů v předloktí a v prstech a je konec.
„Všechno je v pořádku,” hlásí doktorka a sestra se ušklíbne. Při vzpomínce na stařenku v čekárně pečlivě zvažuji, co se stane, když se ještě jednou připomenu s tím, pro co jsem přišla. Sbírám nakonec odvahu: „Myslíte, paní doktorko, že bychom mohly vyšetřit i tu část ruky, která mě bolí?” Sestra nevěřícně protočí oči v sloup. „To je asi od krční páteře,” sděluje mi doktorka obdobně jako před půl rokem a také před rokem, “…a taky, nemáte to v žádance.”
Aha? Mlčím a lovím v hlavě reakci stejně neobratně, jako stařenka kartičku v obálce. Nic. V mozku mám jen tupé podřízené prázdno.
„Tady máte zprávu, a kdyby se něco dělo, určitě se ozvěte,” odříkává lékařka naučenou frázi. Posbírám si věci z věšáku a také svoji levou ruku a lavíruji nad tím, co by se mohlo tak dít, aby mě to přimělo se ozvat.
„Krásný zbytek dne!” hlaholí na mě sestra na znamení, že mi to trvá. To jistě, rezonuje mi hlavou odpověď při odchodu. V čekárně sedí shrbeně stále ona stařenka a žmoulá v ruce svoji obálku. Usměje se na mě a já na ní. Chuděrka, beztak bude mít vše jen od krční páteře. Letmo kouknu na prasklinu na zdi a s pocitem sedláka u Chlumce raději co nejrychleji mizím pryč.

Žádné komentáře:

Okomentovat