29. března 2020

Na hanbu nebo za dveře – napsala Šárka Končalová

Ze zpráv v televizi a v rádiu už pomalu lezeme po zdi. Petr nadává i na předpověď počasí. Tak si doma raději povídáme a večer hrajeme žolíky. Vzpomínáme třeba na dětství, na rodiče, na školu a školku…
„Co třeba ve školce? Pamatuješ si, jak se posílalo na hanbu?“ (dnešní rodičové asi nepochopí…)
„No, jasně! Tam jsem byl docela často. Z nudy se tam dal okousávat roh zdi nebo olizovat malba… V horším případě se muselo klečet s rukama za zády.“
Ve škole, když si soudružka učitelka nevěděla se žákem rady, prostě ho vykázala „za dveře“.
Tím byl narušitel vyučování odsouzen ke chvíli samoty na chodbě před třídou, ale taky tím bylo zamezeno obdivu jeho spolužáků nad jeho trestnou činností. Jenže u některých kluků tímto aktem jen týpek stoupl v ceně a s jejich neskrývaným obdivem hrdě opouštěl ring. Dnešní děti to mají jinak; mají jinou výchovu, jiný přístup. Asi by na chodbě chňaply mobil a zavolaly si pomoc zvenčí…. Nebo taxi?! No co, časy se mění, a je to fajn.
Pamatujete si toho rezavého kluka ze seriálu My všichni školou povinní? Tak to jsem byla já v bleděmodrém… Moje paní učitelka Fialová se ze mě sice nezbláznila, ale měla to se mnou těžký. Já jsem jí ráda měla, ona mě ne. Byla ze mě asi dost na nervy. Patrně v úplném zatmění mysli mě nechala psát diktát za trest vkleče před tabulí (prasklo to na schůzce SRPŠ, tedy Sdružení rodičů a přátel školy, kdy jsem já – krasopiska - psala jako prase a rodiče pochopili situaci a bránili mě). Byla jsem prostě otravně přeaktivní (šla jsem do školy o rok později a asi to nebylo úplně ideální řešení…) No, dneska se nedivím, pětatřicet dětí ve třídě a ta malá Adamová nedala chvíli pokoj! Na třídní schůzky chodili naši dost neradi a já se zase netěšila na to jejich domlouvání a vyčítání. Bráška jim to pak vynahradil, protože byl toutéž paní učitelkou milován a chválen. Ale když se naši dozvěděli, že ho ONA bude mít v první třídě, docela je oplachovali….! Uff!
Dalším trestem byl puntík do notýsku. Pochvalou byla buď malá, nebo velká hvězdička. To byla rukodělná razítka, vyrobená paní učitelkou doma z kancelářské gumy. Puntíků jsem měla dost – za vyrušování, vykřikování (protože mě nevyvolala a já to věděla!) a za různé hrůzné přečiny. A stejně jsem školu milovala a paní učitelku taky!
Na ZDŠ Buzulucká v Teplicích jsme v 70. letech měli skvělé učitele a taky památné tresty. Snad mi prominete, že nevynechám jména vyučujících. Jejich tresty si připomínáme dodnes na srazech… Tělocvikář Homola dokázal trefit kovovou píšťalkou na obdivuhodnou vzdálenost! (jenom kluky). Fyzikář Šabach vytahal hocha, který rušil, za vlasy nad uchem….AUUU! Paní ředitelka Vaňková si poradila s lumpem tak, že ho vyzvala za dveře, tam byla slyšet rána a oba se pak vrátili mlčky do třídy. Na rudé tváři pachatele byl viditelný otisk její ruky. Bez protestů. Beze svědků. A kluci to přijímali a určitě se doma ani nepochlubili.
Vlastně, když si to teď po sobě čtu: trestaní byli jenom kluci! Asi jsme byly samé hodné holky (kromě mě…).
A protože jsme měli v plánu se letos v květnu se spolužáky ze ZDŠ srazit, tak je zdravím a budu se těšit raději na jiný termín.
Buďte spolu, držte se, objímejte se a mějte se rádi. Snad TO nebude trvat dlouho a pak zase bude na co vzpomínat…

Žádné komentáře:

Okomentovat