28. března 2020

Modré kopce - napsal Miroslav Tichý

Viděl je. Modré kopce. Stejné a přeci jiné. Zejména dnes. V den, kdy umře. Projel jím třas a chloupky se zježily. Pohlédl na paži. Sledoval ji v němém úžasu. Ruka potažená kůží z malých krupiček. Jako kdyby mu někdo na ruce postavil tisíce miniaturních domečků s anténkami. Tisíce domečků pro malé mimozemšťany. Pousmál se a opřel se do pedálů.
Vítr foukal proti směru jeho jízdy. Nebyl nepříjemný. Naopak. Nijak zvlášť silný, aby se mu proti němu špatně jelo a na druhou stranu dost osvěžující na to, aby se moc nepotil.
Viděl, jak se blíží. Další větrný poryv vytvořil malou vlnku v poli ječmene, které právě míjel. Pole se vzdouvalo a zase klesalo.
Představoval si, jak to asi vnímají ječné klasy. Jak se pohupují ve větrné lázni, vzájemně se dotýkají, objímají a zase vzdalují. Upoutáni kořínky k místu svého zrození, čekají na to, až jejich životní cyklus ukončí smrt v podobě žní a oni budou, jako už tolikrát předtím, nahrazeny novou generací. Stejně jako lidi.
Jeho pohled padl na horizont. Modré kopce se o něco přiblížily. Bude to bolet. To věděl, ale přesto se těšil. Rád jezdil do kopce. Nezávodil. Ambice zahodil už dávno. Pomalu, lehký převod a kochačka, jak s oblibou říkával.
Zastavil. Nešlo nezastavit. Třešňový strom ho zval na oběd. Stál u silnice mezi poli. Osamocený. Zářil barvami. Černohnědá kůra, zelené listy a konečně červená. Tak sytá červená, jako kdyby měl místo koruny, koronu zapadajícího slunce. Opřel kolo o kmen a pohladil ho. Kůra se zdála být až nepatřičně jemná. Zaklonil se a na chvíli měl pocit, jako když pokládá hlavu na polštář. Probral se po pěti minutách polosnění a vzpomněl si, kde je a co tu dělá. Třešně.
Vyšvihl se na první větev a přitáhl se tak snadno, jako kdyby mu ani nebylo devětačtyřicet. Lezl.
Až nahoru. Jako opice. Cítil, že si jeho tělo pamatuje geny pradávných předků. Celá evoluce vepsaná do pár šroubovic.
Začal se krmit. Takhle velký třešně snad nikdy nejedl. Velký a červený. Sladký. Nejlepší. Stejný jako je dokázal vidět tehdy, když byl ještě dítě. Šťáva mu protékala mezi prsty na kmen a na listy. Malé odpustky stromu za právě probíhající genocidu jeho potomstva. Břicho začínalo hlásit ukojenost, ale nebyl by to homo sapiens, kdyby si nedopřál přídavek na horší časy.
Očesal ještě dvě větve. K břichu se přidal i močák. Koukl se pod sebe. Uvažoval. Rozhlédl se. Kašle na to. To vyřeší tady. Zapřel se koleny o větve a osvobodil si kropítko. Potěšeně sledoval velikost svého proudu.
Vítr si s ním přesto pohrál. Slušných pár kapek mu označkovalo cestu dolů a pár dalších skončilo na opřeném kole. Zasmál se tomu.
Hlava mu opět sklouzla na horizont. Modré kopce. Jejich přitažlivost byla dnes silnější než obvykle. Slezl dolů, natrhal trávu a chtěl utřít mokré sedlo. Přivoněl. Nemohl. Vůně mu to nedovolila. Krásná a opojná. Vůně obyčejné trávy pod stromem.
Byl to zvláštní den. Den smyslů. Kolikrát už tuhle trasu jel. Kolikrát si nevšiml.
Ještě chvíli si vymáchal nos v travní lázni a úplně zapomněl na alergii, kterou trpěl. Pak obřadně rozhodil trávu do vzduchu.
Modré kopce. Je čas vyrazit, pomyslel si. Sedl na kolo a bylo mu z duše jedno, že jeho polstrované cyklistické kalhoty nasávají kapičky moče, která skončila na sedle. To se vsákne. Jako se každý den vsakují miliony životů, aby nové mohly prosáknout na povrch.
Dojel k úpatí. Modré kopce se změnily v zelené, zalesněné kužele. Ještě přebrodit potok a pak lesní cestou nahoru až k rozhledně.
Slezl z kola a sundal si boty. Lávka pro pěší tu nebyla. Dřevo ztrouchnivělo a voda si ho vzala. Nevadilo mu to. Vkročil do vody. Cítil, jak mu protéká mezi prsty, obklopuje každý jeden z nich. Osvěžení, které mu přinášela se rozprostřelo po celém těle. Příjemný pocit husí kůže. Stál s kolem uprostřed potoka a nechtělo se mu pohnout. Fascinován hladkostí vody, jejím chladem i teplem paprsků slunce dopadajících mu na krk a šíji. Omámen zpěvem ptáků, přicházejícího z blízkého lesa. Kombinace pocitů ho přikovala k oblázkům tvořících dno. Sehnul se a osvěžil si obličej. Jeden vzal. Kamínek. Nažloutlý placatý křemen. Hodil, kolik udělá žabiček. Osm. Slušný výkon, pomyslel si. Probral se.
Musí jet. Modré kopce čekají.
Obul se, sedl na kolo a vyrazil. Vstříc poslednímu výjezdu. Poslednímu výjezdu, na modré kopce.
Nasadil si sluchátka a v mobilu našel správnou hudbu. Když jezdil do kopce, rád poslouchal hudbu, šlapání do rytmu krájelo výškové metry jako plátky salámu. Zaposlouchal se. Pravidelný rytmus skladby okořeněný kytarovými rify mu pumpoval v uších a poháněl nohy. Slyšel každý detail skladby, každou rozeznělou strunu, tón sólové kytary, bublání basy a dopady paliček na blány bubnů. Snad nikdy v životě takhle detailně hudbu nevnímal. Jak kdyby neměl na uších sluchátka, ale byl hudba sama.
A tak nevnímal sklon kopce, ani ujeté kilometry. Z transu se probral až na úpatí rozhledny. Kamenná dvanáctimetrová věž jako zjevená ze starých časů ho zvala k návštěvě. Pokolikáté už. Nebránil se. Stoupal po schodech dokola, přidržoval se vnitřní obvodové stěny. Vnímal strukturu kamene, vnímal ruce, které ten kámen opracovaly a do stavby zapracovaly. Vnímal tu práci, to nadšení stavitele i vyšší smysl té činnosti samé. Užíval si každý schod. Věděl, že je to naposledy.
Došel až nahoru. Na ochoz rozhledny na modrých kopcích. Tady to ukončí. Sundal cyklistický batoh, zašátral a vyndal dva snímky. Jeden klasický a druhý trochu jiný.
Pohlédl na první. Z fotografie se na něj usmívaly tři ženy. Jeho rodina. Zadíval se na ně. Jeho žena. Pořád byla krásná i s mírnou nadváhou a se začínajícími vráskami kolem očí. Kolem těch krásných očí, s plamínky. A jeho holky. Rozchechtaný puberťačky. Nemohl se vynadívat. Nechtěl se rozloučit, ale musel. Slíbil si, že nebudou svědky jeho konce, jeho úpadku. Slíbil si, že odejde silný.
Překryl fotku rodiny druhým snímkem. Snímkem nádoru. Nádoru dost malým na to, aby se dal snadno vyříznout, ale dost prorostlým tkání na to, aby to nešlo. Chvíli si ho prohlížel.
Pak udělal krok. Přidal druhý. Vylezl na ochoz rozhledny a napřímil se. Ještě jeden. Jeden krok.
Na tohle musí být sám, pomyslel si a odhodil fotky do vzduchu. Zavřel oči. Představoval si, jak si s nimi pohrává vítr, jak je vítá všudypřítomná gravitace a kamenný chodník pod rozhlednou. Za chvíli přivítá i jeho.
Otevřel oči a naposledy se rozhlédl po krajině. A zase to uviděl. Tam v dálce, na horizontu. Modré kopce. A za nimi další. Další a další modré kopce, které ještě neznal.
A najednou to pocítil. Tak silně, jako už dávno ne. Tu zvědavost, tu touhu. Touhu ještě objevovat. Nové horizonty, nové modré kopce. Touhu, to ještě nevzdat.
A ještě něco uviděl. Dole na zemi pod rozhlednou dvě ležící fotografie. A z té, co ležela lícovou stranou nahoře, se na něj řehnily tři krásné ženy.



Žádné komentáře:

Okomentovat