4. prosince 2019

Poslední lyže - napsal Pavel Kopp

Já měl kotvu za uchem a bratr za zadkem. Přestože byl Pepa o tři roky starší a tedy i zkušenější lyžař, na kotvu lehce nasednul. Bylo jasné, že tato jízda na vleku bude pořádný boj až do samého konce. „Jak já nesnáším lyžování!“
„Nechápu, že jsem souhlasil a jel!“ v duchu jsem si nadával. Ještěže i přesto, že mi bylo teprve osm, jsem měl celkem sílu a byl schopen se vší silou kotvy držet. Nicméně alpský svah byl poměrně prudší a po chvilce jízdy už mi v rukách začínala křeč.
Vrchol stále v nedohlednu a já už počítal sekundy, kdy spadnu.
„Už se neudržím!“ začínám skučet.
„To se opovaž! Jestli se pustíš, dobiju tě jako koně!“ odpovídá Pepa nevrle. V tom přichází další příkré stoupání a já už se držím opravdu zuby nehty. Když pak máme už skoro krizový úsek za sebou, tak se mé ruce svévolně kotvy pustily. V tom okamžiku kotva u mého ucha sklouzla po mém pravém ramenu a vystřelila dopředu. Pravý konec kotvy se tímto pohybem zahákl za bratrovy nohy a podrazil jej taky. Kotva vyletěla a houpala se vysoko nad námi a nám začínal usilovný boj o to zmizet z cesty, než pojede další lyžař. Bohužel, to se nám nepovedlo. Lyžař za námi šel také k zemi.
„Schaizze kleine bastarde!“ křičel již rozplácnutý na sněhu. Naštěstí jsem německy neuměl, abych si to bral příliš k srdci. Než jsme se dostali všichni na stranu, spadl ještě další lyžař, a další, a pak ještě jeden.
„Bože, nejraději bych se propadl do země.“
Táta, který jel před námi, když zjistil, že za ním již nejedeme, na nic nečekal, pustil se vleku a jel za námi. Možná dobře tušil, že pokud nedojede, tak mě Pepa brzo zabije. A opravdu! O kus dál dole na svahu na mě Pepa řval: „Já tě zabiju!“
„Vždyť za to můžeš ty, blbečku! Neměl jsi na to tak sedat.“ hájil jsem se. „Já ti dám blbečku!“ a už se napřahoval hůlkou. Naštěstí táta sjel ten kousek dřív, než jsem dostal přes záda a situaci uklidnil, alespoň co se naší hádky týče.
Avšak mému utrpení ještě nebylo konce. Mrazivý vítr stále foukal a nám pořád zbývala sjet značná část kopce. Při pohledu dolů zmizel můj vztek a ve mně byla opět malá dušička.
„Co mám dělat? Nějak se přece musím dostat dolů. Nejraději bych si ty lyže zul a šel pěšky.“ bručel jsem si. Ale to nešlo, takže mi nic jiného nezbývalo než jet. Teda jet, spíše plužit. Když jsme se najednou dostali k místu, kde svah strmě padal dolů až k vleku, zastavil jsem se.
„Tady už to opravdu nedám,“ polkl jsem ta slova. Táta s bratrem mezitím pokračovali dolů. Nicméně poté, co táta zjistil, že jsem začal stávkovat, zastavil také a pobízel mě, abych jel.
„Nebuď jak malej a pojeď!“. „Ne!“ zakřičel jsem a měl přitom smrt v očích. Pepa zatím nabral takovou rychlost, že už nebyl schopen kroužit krásné obloučky a nekontrolovatelně spadnul. Táta stojící zhruba někde mezi námi uprostřed, si nevěděl rady. Vyrazit dolů, kde se sbíral Pepa, nebo za mnou nahoru, který brečel, že se nehodlá zabít. Když však viděl, že Pepa přeci jen žije a pomalu se sbírá, rozhodl se zamířit nahoru za mnou.
„Pavle!“ povídá táta důrazně. „Nemůžeme tady stát uprostřed svahu. Pojeď za mnou. Pojedeme cikcak dolů.“
„Ne! Já nechci! Bojím se!“ trval jsem si na svém.
„Vidíš támhle tu horskou chatu? Tam si dáme horkou polévku a pravou německou čokoládu, ale nejdříve se tam musíme dostat.“
A jak to tak bývá, strach se nejlépe překonává slíbenou odměnou. Ani u mě tomu nebylo jinak. Proto jsem nakonec ten svah sjel.
Celý tento hororový zážitek měl tři závěry. Bratr po návratu domů dostál svých slov a opravdu mě zabil. Naštěstí jen v počítačové hře, kterou jsme v té době hráli. Za druhé, já se přestal bát a začal trochu se svým strachem bojovat, a i když vím, že jsem žádné hrdinství nevykonal, bylo to pro mne poprvé, kdy jsem sám sebe překonal. A naposled, táta, který pak projížděl sám tři skipasy, už nás na lyže raději nikdy nevzal.



























































Původní verze:

Nikdy jsem nebyl typem dítěte, které by mělo pro strach uděláno a překonávalo jednu překážku za druhou. Proto, když se táta rozhodl vzít mě, tehdy osmiletého a mého o tři roky staršího bratra Josefa poprvé na lyže do německých Alp, nevítal jsem toto rozhodnutí s velkým nadšením. Lyžování jsem neměl rád, protože jsem z něj měl strach, a to i na malých kopečkách v té naší malé placaté zemičce. Nicméně jsem nakonec souhlasil. Byl zrovna únor, počasí bylo mrazivé a sněhové vločky se měnily v malé ledové krystalky, které nás píchaly do tváře jako malé jehly. I přes toto zlé počasí bylo vidět na obrovitý svah, který jsme měli ten den sjíždět. Dříve bych se otočil a protestoval, že to rozhodně sjíždět nebudu, ale dnes ne…dnes jsem rozhodnutý se překonat a být chlap.
Když jsme dorazili k vleku a zařadili se do fronty, začínal se objevovat strach a pokoušel mé odhodlání. „Bože, tohle, že mám sjet? Vždyť vidím sotva nahoru! Já to nechci jet. Navíc neumím ani pořádně jezdit na vleku. Určitě spadnu ještě někde po cestě nahoře…“ začal jsem mluvit sám k sobě. Ačkoliv kopec pro mne, jenž jsem nikdy nebyl skvělým a obratným lyžařem, představoval opravdovou výzvu, ještě větší výzvou pro mě byla jízda na lyžařském vleku ve tvaru kotvy. Do té doby se mi jen málokrát podařilo zdolat tuto překážku a vyjet vlekem až nahoru na nějaký svah. Na vlek jsem čekal společně s Pepou. Táta byl ve frontě před námi. Když se již čas nachýlil, jdu se s Pepou postavit do vymezeného nástupního prostoru a vlastně tak trochu čekat na náš osud. Já na levé straně, Pepa na pravé. Periferně vidím, jak už vlekař zachytává kotvu a sune nám ji pomalu za záda. Zde se objevuje první problém, přestože byl Pepa zkušenější a lyžařským kurzem otřelý lyžař, z nervozity na kotvu lehce nasednul. To mělo za následek, že já měl kotvu za uchem a bratr za zadkem. Bylo jasné, že tato jízda na kotevním vleku bude pořádný boj až do samého konce. Ještěže i přes můj útlý věk, jsem měl celkem sílu a byl schopen se vší silou kotvy držet. Nicméně svah byl poměrně prudší a po chvilce jízdy už mi v rukách začínala lehká křeč a já už počítal sekundy, kdy spadnu. „Už se neudržím!“, začínám skučet. „To se opovaž! Jestli se pustíš, dobiju tě jako koně!“ odpovídá nevrlým hlasem Pepa. V tom přichází další větší příkré stoupání a já už se držím opravdu zuby nehty, a když už máme skoro krizový úsek za sebou, tak mi ruce přestali sloužit a já se kotvy pustil. V tom okamžiku kotva u mého ucha sklouzla po mém pravém ramenu a vystřelila dopředu. Pravý konec kotvy se tímto pohybem zahákl za bratrovy nohy a podrazil jej taky. Kotva vyletěla a houpala se vysoko nad námi a nám začínal usilovný boj o to zmizet z trasy vleku, než pojede další lyžař. Bohužel, to se nám nepovedlo a lyžař za námi šel také k zemi. „Schaizze kleine bastarde!“ křičel již rozplácnutý na svahu. Naštěstí jsem německy neuměl, abych si to bral příliš k srdci. Než jsme se dostali všichni na stranu, odnesl to ještě jeden další lyžař.
Táta, když po chvíli zjistil, že za ním již nejedeme, na nic nečekal a rozhodl se také pustit vleku a sjet dolů za námi. Možná dobře tušil, že pokud nedojede, tak mě Pepa asi brzo zabije. „Já tě zabiju! A když ne doopravdy, tak alespoň ve hře!“ řval na mě Pepa, když jsme se pomalu sbírali o kus dál dole na svahu. „Vždyť za to můžeš ty, blbečku! Neměl jsi na to tak sedat.“ hájil jsem se. „Já ti dám blbečku!“ a už se napřahoval hůlkou. Naštěstí táta sjel ten kousek dřív, než jsem dostal přes záda a situaci uklidnil, alespoň co se naší hádky týče. Avšak mému utrpení ještě nebylo konce. Pořád zbývala značná část kopce, kterou jsem musel sjet. Při pohledu dolů zmizel můj vztek a ve mně byla opět malá dušička. Ale nějak jsem se dolů dostat musel a tak jsem jel. Teda jel, spíše plužil. Když jsme se najednou dostali k místu, kde svah strmě padal dolů až k vleku, zastavil jsem se. „Tady už to opravdu nedám“ říkám sám sobě. Táta s bratrem mezitím pokračovali dolů. Nicméně poté, co táta zjistil, že jsem začal stávkovat, zastavil taky a pobízel mě, abych jel. Pepa zatím nabral takovou rychlost, že už nebyl schopen kroužit krásné obloučky a nekontrolovatelně spadl zhruba 20 metrů před koncem kopce. Táta stojící zhruba někde mezi námi uprostřed, si nevěděl rady. Vyrazit dolů, kde se sbíral Pepa, nebo za mnou nahoru, který brečel, že se nehodlá zabít. Když však viděl,
že Pepa přeci jen žije a pomalu se sbírá, rozhodl se zamířit nahoru za mnou. Už si nepamatuji, co přesně mi řekl nebo čím mi pohrozil, či co mi slíbil, ale nakonec jsem sebral odvahu a řekl si, že už nemůžu být stále malé ufňukané dítě a ten svah jsem sjel.
Celý tento hororový zážitek měl tři závěry. Bratr po návratu domů dostál svých slov a opravdu mě zabil. Naštěstí jen v počítačové hře, kterou jsme v té době hráli. Za druhé, já se přestal bát a začal trochu se svým strachem bojovat, a i když vím, že jsem žádné hrdinství nevykonal, bylo to pro mne poprvé, kdy jsem překonal sám sebe a šel strachu navzdory. A naposled, táta, který pak projížděl sám tři skipasy, už nás na lyže raději nikdy nevzal.

Žádné komentáře:

Okomentovat