4. prosince 2019

(Půl)maraton – napsala Martina Fojtů

Barevné mžitky před očima. Tohle se mi vybaví jako první.
Stojím v chumlu lidí, a jak na sobě všichni mají reflexní oblečení a moje pozornost není v tu chvíli nic moc, vnímám vlastně jenom různobarevné šmouhy. Stojím na kraji parku v Drážďanech, je konec října, strašně mi fouká do obličeje a spolu s tisíci dalších lidí se chystám na svůj první půlmaraton.
Připadám si, jako bych sama na sebe koukala zvenčí. Pocity ve stylu „Panebože, co já tady vlastně dělám?“, se střídají s nadšením, že už je to konečně tady.

No, dobře, panika převládá. Já si totiž pořád myslím, že běhat moc neumím a nejsem sportovní typ. A taky vím, že jsou dny, kdy je to na prd a nejde to. Člověku se nechce, nebo ho nečekaně začne píchat v boku, nebo zapomene, že do těchhle bot si nesmí brát tyhle ponožky, protože si po pěti kilometrech do krve rozedře nohu.
Dvě tři minuty před startem se to v našem koridoru začíná štosovat. Všichni se snaží co nejvíc namáčknout k jeho hraně, aby byli co nejblíž startu. Tedy nejblíž… Jak má půlmaraton tisíce účastníků, stojíme odhadem tak 700, 800 metrů od startu. I těch se bojím. Všeho se bojím. Napsala bych, že nervozita stoupá, ale to je blbost, protože nervózní jsem v podstatě stejně od samého rána, kdy jsem vstala.
Start! Prvních pár momentů cítím skoro dojetí. Kolem trati stojí hordy lidí, kteří fandí svým blízkým a někteří se tváří, jako by je vyprovázeli na smrt, což podle mě u maratonců platí. A hned první problémy. Jak je nás moc, nedá se běžet, a někdo se tak křečovitě snaží nepřepálit start, že brzdí všechny okolo.
Dělám přesně to, co nesnáším. Kličkuju mezi lidmi, aby se dostala co nejdál. Ale stejně to přijde. 5:54, hlásí aplikace na prvním kilometru. Martino, seš pomalá, říkám si a trochu přidám, protože vím, že přinejmenším ze začátku musím běžet minimálně 5:30 na kilometr, abych se dostala někam ke dvěma hodinám výsledného času. Třeba 2 hodiny 20 minut, to je čas pro lamy. Pardon…
První pětka je krásná. Historické město a pocit závodníka, kteří přiživují lidé, stojící všude okolo trati. Co kilometr nebo dva jsou navíc na chodnících skupiny bubeníků, kteří běžcům pomáhají držet tempo. Nikdy bych neřekla, že trocha bušení paličkami mi dokáže tolik pomoct. Na metě 5,5 ale přijde další problém – kopec. Nizoučký, ale přece. Nemám to ráda. Nemá to ráda moje levá kyčel, ve které hned začnou chroupat chrupavky na znamení nesouhlasu.
Hlavně klid, říkám si. Už dlouho vím, že největší peklo si při takovém závodě dokáže udělat člověk sám ve svojí hlavě. Je to dlouhé, má spoustu času na přemýšlení a je jenom na něm, jak to vezme.
Před osmičkou už to cítím, ale při běhu dolů tunelem mě zase nabudí bubenická skupina. Pořadatelé je zkušeně postavili až na konec, takže jsou slyšet celých asi 800 metrů průběhu silniční stavbou. Zvuk se odráží ode zdí, člověk vlastně běží v neuvěřitelném randálu, ale zároveň by se tady nikdy nevzdal a přijde si nesmrtelně.
Hned za tunelem na mostu přes Labe to ale opadne. Kilometry se sčítají a já už si občas popojdu. Přitom to nejhorší teprve přijde. Dohromady asi pět kilometrů se běží kolem velkého drážďanského parku, kde je celou dobu na jedné straně les a na té druhé zástavba. Jinak nic. Silně fouká, bubnování už tolik nepůsobí, vlastní hudbu z mobilu nevnímám, tak se chytám slečny v modrém tílku, která vypadá, že má strojové tempo a nepovolí.
Na čtrnáctce už si to přiznávám, už bych tam nejradši byla. Lovím z kapsičky čokoládu, kterou mám pro krizový moment. Bolí mě nohy a začínám mluvit sama se sebou: „Martino, proč potřebuješ dělat takové kraviny? Normální lidi dneska sedí doma zadku a koukají na televizi!“ Cítím, jak jsem rudá v obličeji. Zase kousek jdu, ale v tu chvíli se vedle mě zjeví pán kolem padesátky a německy mi povídá: „Pojďte, vy jste ještě mladá, vy musíte.“ Funguje to, stydím se a posbírám síly.
Pocit, že „teď nemůžeš jít, byla by to ostuda“ mě povzbuzuje, jenže je tu spousta dalších pocitů. Mozek vysílá stehnům pořád dokola signály, ať ještě pokračují v tom komíhání, ale asi se ten signál někde po cestě trochu ztrácí. A pak najednou, kilometr a půl před koncem, přestávám dýchat. Co to jako má znamenat? Trochu se zalykám a musím točit hlavou, abych dokázala plnohodnotný nádech. Do očí se mi tlačí slzy a vlastně vůbec nevím, proč se to děje. A posledních 500 metrů už je mi to všechno jedno. Hlava vypíná systémy. To už se nějak stane.
Stalo. První dvě minuty o tom nevím. Ne, vím! Říkám si, že tohle už nikdy v životě dělat nebudu. Pak mi dají pořadatelé do ruky pivo a banán a obejme mě kamarádka, která se dere chumlem lidí a mává přitom telefonem, protože mi běžela natočit doběh do cíle. Už v ten moment je jasné, že to „nikdy“ platit nebude.

Žádné komentáře:

Okomentovat