3. prosince 2019

Hluboká totalita – napsala Lenka Konopásková

Znáte nostalgii? Ta potvora vám vleze všude, dalo by se říct. Od té chvilky, kdy si začnete uvědomovat, že máte vzpomínky, si vás chytne drápkem a už vás nepustí.
Nechci zpět staré časy, nedojímám se nad tím, jak dřív bylo vše lepší, ale v době komunismu zůstalo i mé dětství. Můj spisovatel z nejmilejších Josef Škvorecký napsal Zbabělce taky se špetkou nostalgie k době, kdy tu „kralovali“ nacisti. Hořkosladce v ní vzpomíná, jak musel obcházet jejich nesmyslná rasistická nařízení, aby mohl hrát svůj milovaný jazz.
Zcela nepochybně byl rád, že válečná doba končí, ale s ní tak odešla i část jeho mládí.
Dost podobně to mám i já s dobou, kdy tu vládla komunistická strana se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak. K moři se jezdilo do DDR, dobře, při troše štěstí do Jugoslávie, ale tam už občan musel žádat o devizový příslib.
Tak jsme jezdili na prázdniny k babičce, ale nejraději ke strejdovi Víťovi a tetě Růžence do Orlických hor. Moje mamka vždycky říká: „Kamarádi jsou rodina, kterou si vybíráš sám.“ No a my si takhle adoptovali tuhle rodinu a tak mám kromě tety a strejdy ještě dva bráchy, jejich děti Honzu a Bobeše.
Naše rodiny se potkaly v té již zmíněné Jugoslávii a to, s odpuštěním, u hovna. Můj táta a teta Růženka plavali v moři a proti nim plavalo „cosi.“ A teta zaraženě pronesla: „Ježíš, CO TO JE?“ A táta ani na vteřinu nezaváhal a pravil: „To je hovno, milostivá.“ No a bylo z toho přátelství na celý život.
Já a ségra jsme ale nejvíc milovaly strejdu Víťu. Vymýšlel pro nás děti neuvěřitelné ptákoviny. Nikdo jiný by mě na kolo nedostal a s ním jsem bez mrknutí oka strávila v sedle celý den, ujela padesát kilometrů a ještě se u toho královsky bavila. Strejda dělal správce na horské chatě a my se ségrou jsme tam strávily nejhezčí chvíle našeho dětství a zažívaly věci pro dvě holky z Prahy naprosto neuvěřitelné.
Strejda pořídil pro kluky housera Saturnina, který za námi dětmi všude běhal a srandovně hýkal, když jsme mu někam utíkaly. Pak vyrostl a musel se občas proletět. No jo, ale jak byl těžký, nedokázal se na rovince rozběhnout a vzlétnout. Tak mu strejda pořádal „letecké dny“. Vytáhl housera a nás děti na stráň za chalupou, zvedl Saturnina nad hlavu a vyhodil do vzduchu tak nějak podobně, jako když chcete vypustit papírovou vlaštovku, Saturnin opsal ve vzduchu nádherný plavný oblouk a přistál na parkovišti před chatou.
Pořídil si také kozu Jitku. Ta skákala tetě oknem do ložnice a ožírala jí tam kytky, což tetu dovádělo k šílenství. Na chatu jezdili kluci a holky na dětské (tehdy pionýrské) tábory a strejda vyrobil Jitce na růžky takové násadky s odrazkami, vzal si do ruky krabičku, ze které trčel drátek a dětem tvrdil, že má kozu na dálkové ovládání.
V té době bylo složité sehnat cokoliv včetně toaletního papíru, na obyčejné jízdní kolo se čekalo třeba rok. Člověk se hezky zapsal do pořadníku a vyčkával na den D. Strejda si také požádal - o kolo Ukrajina, o kterém se velmi trefně říkalo: „Chceš-li poznat, co je dřina, kup si kolo Ukrajina.“ Když tenhle bazmek, který se za kolo jen vydával, strejdovi dorazil, musel na něm všechno předělat… A to jakože opravdu všechno. Dokonce i šlapky byly od výrobce namontovány tak, že by cyklista musel šlapat sounož, tedy ne nohama proti sobě, ale jaksi synchronizovaně, při jízdě by tedy vypadal jak kulhavá akvabela. Jediné, co strejda na kole nepřemontoval, byl zvonek, na který se dalo zazvonit pouze za cenu vykloubení ramene. Díky za tyhle adoptované příbuzné, za naše rodiče a za všechny fajn lidi, kteří v té šedé době nepropadali depresím a dokázali nás rozesmát až k slzám.

Žádné komentáře:

Okomentovat