Arnošt uměl proměnit šílené situace v dobrodružství - napsala Kateřina Bíglová

Foto: Alan Pajer

Před čtyřiadvaceti jsem v Památníku Jad Vašem měla možnost sledovat starší ženu přeživší koncentrák, která ukazovala, jak předškolním dětem přiblížit Šoa. 

Při svátku Ha-šoa, Dni vzpomínek na holocaust a hrdinství, jsem pak chtěla v naší školce pro děti z židovských rodin o tom vyprávět. Jenže jsem vůbec nevěděla , jak na to... Znejistěná, co s tím, jsem přišla ráno do naší třídy, kam zrovna přišli dva Kubové.

Arnoštův vnuk Jakub Lustig a druhý Jakub Weinerů, taky předškolák. Ostatní děti byly teprve v šatně.

Kluci seděli proti sobě u stolečku, svačili a jeden z nich řekl: 

„Víš, že můj děda byl v koncentráku?" V otázce bylo něco objevného, co si zaslouží pozornost a obdiv.
A druhý Kuba na to odpověděl: „Jo? A víš, že můj taky."
A ten první Jakub na to řekl: „Třeba tam byli spolu."
A nato ten druhý: „Jo, teda fakt, že se tam mohli kamarádit."

Nejvyšší podlaží pravdy a lži - napsala Nataša Richterová

„Člověk je lež i pravda. Dobro i zlo. Šedá zóna bez hranic…“ napsal Arnošt Lustig v závěru knihy Colette. Mám tu knížku ráda. Mám ráda, jak Arnošt Lustig nahlíží na život i na smrt, na člověka, na nás, na ženy, na milostný akt. 

Často se vracím k románu o dívce z Antverp, která měla za úkol hledat zašité diamanty v zabavené oblečení zajatců a která uprostřed hrůz koncentračního tábora přecházela mezi svými poschodími pravdy a lži. A přesto, nebo právě proto, našla svou lásku a zachovala si svou ženskost.

ODKAZ ARNOŠTA LUSTIGA NEJEN SKRZE KURZY TVŮRČÍHO PSANÍ - napsala Anna Vocelová

„Teto, co to čteš a proč u toho pláčeš?“
„Čtu Hořkou vůni mandlí od Lustiga a je to moc smutný, víš.“
„Aha a o čem to je?“ vyzvídala jsem dále.
Co mi teta odpověděla, si nepamatuji. Bylo mi sotva osm. V hlavě mi utkvěly hlavně ty mandle a jméno Lustig. V našem městě totiž také bydlel pan Lustig, takže jsem si ve své naivitě myslela, jestli to náhodou nenapsal on. A mandle – ty jsem měla nejradši v čokoládě. Že název knihy nemá s mou oblíbenou pochutinou nic společného, jsem se dozvěděla až mnohem později.

Arnošta Lustiga vnímám i přes kurzy psaní Dany Emingerové - napsala Bohuna Kopřivová

Koláž David Vávara

Více zde

V mládí jsem Arnošta Lustiga nečetla. Několikrát jsem se o to pokoušela, ale vždy jsem knížku odložila. V radostném a bezstarostném mládí jsem nechtěla číst o hrůzách holokaustu. První jeho knížka, kterou jsem si přečetla celou byly Okamžiky s Otou Pavlem. Moc se mi líbila a uvěřila jsem, že je to opravdu výborný spisovatel, jak se o něm říkalo. Přesto jsem dál jeho tvorbu měla spojenou s holokaustem a stále jsem o tom bála číst. Žila jsem totiž v pohraničí, kde příběhy z války byly stále živé a hovořilo se o nich.

Arnošt Lustig: Literatura má dar nechat mrtvé přežít - napsala Dana Emingerová

Dnes uplynulo 10 let od úmrtí Arnošta Lustiga... Na kurzech tvůrčího psaní je stále s námi... 

„Myslím, že po každém člověku zůstane stopa tak dlouho, dokud žije někdo, kdo si na něj vzpomene. A pokud je to vynikající mozek, který prospěl lidstvu jako Soktrates, Platon, Aristoteles, dosáhne nesmrtelnosti. Proto mě třeba mrzí, že nevím, jak se jmenovali lidé, kteří stáli u prvních objevů naší civilizace. Byla by to hezká povídka s názvem: Člověk, který vynalezl oheň,“ řekl nám Arnošt při poslední hodině tvůrčího psaní. 

Odkaz Arnošta Lustiga (21.12.1926 - 26.2. 2011) - napsala Zdena Součková

Motto: Každý autor, který dokáže své publikum inspirovat ohleduplností a láskou, našel malý kamínek, jímž se mu podaří podepřít civilizaci. (Tom Stoppard)

My děti, kdysi vzdělávané jednotným drilem socialistického školství, jsme byly celá léta povinně krmeny protiválečnými filmy sovětské provenience. Hřmící tanky, rachot samopalů, hrdinství sovětských vojáků, to vše na konci korunováno kyticemi šeříků a šťastnými dívkami v jarních šatech. Hromady mrtvol, černobílé obrazy z koncentračních táborů vzbuzovaly spíš odpor, než hrůzu.

Kamarádi - napsala Vendula Říhová

Koláž: David Vávra

„Prosím tě, nevěděla bys o nějakém šikovném děvčeti?“ ptá se mě cestou do Plzně Arnošt. Vezu ho na premiéru divadelní adaptace jeho románu Krásné zelené oči. „Víš, upravuju před tiskem svou knížku Kamarádi a potřeboval bych rychle a hlavně pečlivě přepsat sto stránek.“
„Nevím, Arnošte,“ přemýšlím nahlas. „Já bych pomohla, ale mám málo času.“
Večer se povedl. Všichni jsou z účasti literárního klasika nadšeni. Probíhá společná beseda, autogramiáda, focení… Loučíme se. „Vendulko, tak já ti pošlu těch sto stránek. To budeš moc hodná, když mi to přepíšeš,“ zdraví mě Arnošt. „A díky!“ volá už ze schodů.