25. února 2021

Odkaz Arnošta Lustiga (21.12.1926 - 26.2. 2011) - napsala Zdena Součková

Motto: Každý autor, který dokáže své publikum inspirovat ohleduplností a láskou, našel malý kamínek, jímž se mu podaří podepřít civilizaci. (Tom Stoppard)

My děti, kdysi vzdělávané jednotným drilem socialistického školství, jsme byly celá léta povinně krmeny protiválečnými filmy sovětské provenience. Hřmící tanky, rachot samopalů, hrdinství sovětských vojáků, to vše na konci korunováno kyticemi šeříků a šťastnými dívkami v jarních šatech. Hromady mrtvol, černobílé obrazy z koncentračních táborů vzbuzovaly spíš odpor, než hrůzu. Stále dokola se opakující scénáře filmů a velenudné besedy se soudruhy, kteří kromě naučených frází nedali dohromady ani jednu rozvitou větu, mi splývaly do jediné myšlenky - nikdy už nechci vidět jediný film o válce, a dobrovolně číst nějakou knihu s touto tématikou už vůbec ne.
Po revoluci, kdy už dávno odezněla malá traumata z dětství, se drobné střípky poznatků konečně začaly řadit na své místo. Překvapující zjištění, že i tato literatura může být krásná, filmy strhující a besedy přínosné. Velký podíl na tom má i fakt, že jsem žákyní Kurzu tvůrčího psaní podle Arnošta Lustiga, vedený Danou Emingerovou - novinářkou, spisovatelkou a bývalou žačkou a kamarádkou Arnošta Lustiga. Vzpomíná na něho s velkou láskou a hlavně s humorem. Je to výborný způsob, jak předat jeho odkaz dál.
Velitel koncentračního tábora v Terezíně prý vězňům říkal: „Ať už tahle válka skončí jakkoli, válku proti vám jsme vyhráli my. Z vás nezůstane nikdo, aby podal svědectví, a i kdyby odtud někdo vyvázl se zdravou kůží, svět mu neuvěří. A i když třeba nějaký důkaz zůstane a některý z vás přežije, lidé řeknou, že to, co vyprávíte, je příliš obludné, než aby vám uvěřili. Dějiny koncentračních táborů budeme diktovat my.“
Ale přesto někteří lidé přežili a vyprávěli, a další generace jim to věří. Naštěstí. Jedním z těch, kteří dokázali přežít a vyprávět, byl pražský rodák Arnošt Lustig. Spisovatel, scenárista, novinář a pedagog, jeden z nejpopulárnějších a mezinárodně nejproslulejších českých spisovatelů. Přežil koncentrační tábory Terezín, Osvětim a Buchenwald. V dubnu 1945 se mu podařilo uprchnout z transportu do Dachau a ukrýt se v Praze (třikrát byl odsouzen k trestu smrti).
Po 21. srpnu v roce 1968 zůstal v zahraničí.
Napsal přes 20 knih krásné literatury, množství povídek a esejů. Převážně se zabýval tragickým osudem Židů ve čtyřicátých letech, holocaustem i vlastními zážitky z koncentračních táborů. Jeho práce je i ve světě vysoce ceněna jako jeden z nejpůsobivějších obrazů holocaustu. Ve svých prózách hledal hlavně smysl lidství a podstatu lidského bytí, nezničitelnost solidarity a lidské touhy po osvobození.
Jakkoliv škrobeně snad tento popis vyznívá, o to více lidsky na čtenáře působí jeho díla. I díky tomu se mu dostalo doma i ve světě tolik nejrůznějších ocenění.

Nebyl by však natolik oblíbeným spisovatelem, kdyby nebyl i tolik oblíbeným člověkem. Jak vzpomínají jeho nejbližší i jeho přátelé a známí, Arnost Lustig nesmírně miloval život, a uměl si ho plnými doušky vychutnávat. Nemyslím si, že to bylo přesto, co všechno prožil, spíš to bylo právě proto. Myslím si, že čím blíž člověk pozná zlo, tím lépe pak dokáže vnímat dobro. Pokud zůstane dobro v něm, dokáže ho sdílet i s ostatními. A to Arnošt Lustig uměl velmi dobře. Miloval ženy, tanec a dobrou společnost. Nedal však na vnější vzhled nebo společenské postavení, ale měl schopnost rychle odhadnout charakter člověka. Jeho životní motto, se kterým se můžeme ztotožnit i v běžném životě, znělo: „Nebudeme utíkat, budeme bojovat.“
I v dobách své největší slávy zůstával stát rovně, s nohama na zemi. Věřil v lásku mezi lidmi, v lásku k bližnímu. „Budoucnost totiž nepatří sobcům“ říkal. A já mu to věřím.




Žádné komentáře:

Okomentovat