26. února 2021

Arnošt Lustig: Literatura má dar nechat mrtvé přežít - napsala Dana Emingerová

Dnes uplynulo 10 let od úmrtí Arnošta Lustiga... Na kurzech tvůrčího psaní je stále s námi... 
„Myslím, že po každém člověku zůstane stopa tak dlouho, dokud žije někdo, kdo si na něj vzpomene. A pokud je to vynikající mozek, který prospěl lidstvu jako Soktrates, Platon, Aristoteles, dosáhne nesmrtelnosti. Proto mě třeba mrzí, že nevím, jak se jmenovali lidé, kteří stáli u prvních objevů naší civilizace. Byla by to hezká povídka s názvem: Člověk, který vynalezl oheň,“ řekl nám Arnošt při poslední hodině tvůrčího psaní. 
Pak nám vyprávěl o tom, proč literatura nikdy nezanikne: „Stejně jako hudba a malířství, literatura rozvíjí fantazii a zahrnuje úplně všechno lidské poznání o člověku. A také vy musíte v každém svém psaní musíte o člověku objevit něco nového. Pokud možno něco, co se neví, nebo co se zapomnělo. A to si musíte pořád opakovat: Co jsem objevil o člověku? Co nového říkám o člověku mé doby? V tom je každý autor trochu filozof. Musí být, musí si klást tyhle základní otázky. Kdybych měl nějakou literární školu, byla by tam filozofie jeden z nejdůležitějších předmětů, protože se ptá na podstatu člověka. Proč? Co? Jak? Kdy? Znát filozofii je pro spisovatele strašně zajímavý. Často totiž při tom objevíte na filozofech věci, kterými se sami vůbec neřídí,“ konstatuje Arnošt a dává příklad největšího francouzského filozofa Jeana-Jacquese Rousseaa, který ve svých spisech nabádal lidi, jak by měli správně žít. 

Účastníci kurzů tvůrčího psaní Arnošta Lustiga v roce 2006















„Volal po ideální výchově a při tom všech svých pět dětí strčil do nalezince, kde se žádné nedožilo dospělosti. Legrační jsou i stoikové, kteří všechno řeší s klidem. A pak se dozvíte, že jejich hlavní stoik tak otravoval své současníky a pořád se všem posmíval, že ho nakonec pomazali medem, aby ho sežraly včely a mouchy, což je hrozná smrt. Studovat filozofii je strašně inspirující a pomáhá to. Nakonec zjistíte, že máme úplně stejné otázky, jako lidé před třemi tisíci lety. A že všechny otázky jsou vždycky zodpovězeny jen částečně. To mi připomnělo historku ze života. Když jsem byl v Porubě v nemocnici na ozařování, ptal jsem se Ostráváků: ‚Hele, proč máte ten krátkej přízvuk?‘ A oni: ‚Bo není čas, pičo.’“
„Věříte v posmrtný život?“ zajímá Jarina.
„To jsme vždycky řešili s Otou Pavlem. A slíbili jsme si, že kdo umře první, podá svému přežívajícímu příteli zprávu, jak se věci na onom světě mají… Hele, to mi připomnělo Otův oblíbený vtip, jak se po smrti první kamarád ozve druhému: ‚Vedu teď život jedna báseň,‘ povídá mrtvý. ‚Ráno zelenina – a souložím. Pak oběd – brokolice a souložím. Večer karfiol – a souložím. Před spaním kapusta – souložím. Tak je to denně.‘ ‚Proboha! A co děláš, kde jsi?‘ ‚V Austrálii králíkem.‘“
„A co Ota, ozval se?“ pípne Markétka.
„Někdy se mi o něm zdá. Přátelství mezi muži je o pocitech, ne o slovech. Nejhorší to bylo, kdy se v roce 1964 Ota ztratil v Innsbrucku na zimní olympiádě. Byl jsem tehdy zoufalý. Věděl jsem, že se mému kamarádovi něco stalo, zatímco ostatní většinou měli za to, že emigroval. Na mé urgence ho nakonec objevila vojenská rozvědka. V blázinci, protože zapálil statek v Alpách nad Innsbruckem a zmlátil lidi, kteří se ho snažili zastavit…Většinu svých nejlepších románů a povídek Ota napsal už jako nemocný v obdobích mezi záchvaty. Byli jsme domluvení, že ho vždycky, když to na něj přijde, odvezu do nemocnice.
Jednou jsem k nim přišel do Říčanské ulice. Ota byl doma sám. Měl kruhy pod očima, na tváři strniště a potil se. Najednou zamkl pokoj a vytáhl velké rybářské nože. Byl pořádná vazba, stál nade mnou, v očích měl hrůzu a vypadalo to, že mě zapíchne. „Bojíš se?“ chraptěl. Pochopil jsem, že má záchvat, a připadlo mi jako největší ironie osudu, že bych měl po tom všem, co jsem přežil, nakonec zemřít rukou nejbližšího přítele… Už nikdy nebylo všechno jako dřív… i když jsem ho měl rád i s tou jeho nemocí. Zesmutněly mu oči a často myslel na sebevraždu. Když jsem emigroval, posílal mi tesklivé dopisy. Strašně se nám po sobě stýskalo. Nikdy nezapomenu na jaro 1973, kdy do Ameriky přišla zpráva, že mu selhalo srdce. Byl to smutný rok 1973. Brzy po Otově smrti zavraždilo palestinské komando dalšího mého dobrého přítele Josefa Plačka, který se z brněnského zlatníka vypracoval na letecké eso v Izraeli. A na Silvestra nějaký šílenec ve Švýcarsku postřelil mého syna a zabil dva jeho nejlepší kamarády…“

x x x

„Smrtí nejbližších odumře i něco v nás… Existuje krásná, skoro pět tisíc let stará pověst o Gilgamešovi, která svědčí o tom, že člověk po nesmrtelnosti vždycky toužil. Proto některá náboženství věří v posmrtný život. Ale jde to až do extrémů. Třeba pro muslimy teprve v nebi začíná skutečný život. Vzdávají se svého pozemského bytí, což vede k neúctě k životu a k jeho bezcennosti. To uvedli do praxe němečtí nacisté. Byli ochotni vyvraždit židovské a slovanské obyvatelstvo, aby udělali místo pro dosud neexistujících pět set milionů Němců, kteří jednou osídlí Evropu od Biskajského zálivu až po Ural. A já jsem byl svědkem této bezcennosti lidského života, kdy se strojově jako v továrně vraždilo. Deset tisíc lidí přes den, deset tisíc v noci. Nikdo si dnes takové číslo nedovede představit. Ale i s takovými vzpomínkami se musí žít.“
Foto: Alan Pajer
„Kde pořád berete životní optimismus?“ nechápe Fjodor.
„Snažím se odpustit. Je to nutné, sejme to z duše břímě. Ale mám právo odpustit za mého tatínka? Za šest miliónů zavražděných… Možná, že stejně jako to nejde potrestat, nejde to ani odpustit. Ale hlavně se to nesmí zapomenout. Co jsem viděl, bylo ztělesněním pekla. Proto píšu. Literatura má dar nechat mrtvé přežít.“

x x x

„Naučil jsem posuzovat lidi podle jejich konkrétních skutků. Co jsi dělal? Jak ses choval. Člověk má jen jediný život a spousta lidí se přidala třeba ke komunistům, aby neměli problémy, aby si něco ulehčili. Tak byli ve straně slušní i neslušní, kariéristi i nezištní, nevinní i vrazi. A stejné to bylo i s nacisty. Ani ty bych neházel do jednoho pytle. V Osvětimi jsem poznal dozorce, který si vyměnil talár s knězem a šel místo něj do komory. Do nacistické strany bral Hitler každého. I sociální demokraty i komunisty (kromě těch dvou set tisíc, které zabili v koncentračních táborech). Ale to ještě neznamená, že všichni členové nacistické strany byli zločinci.“

Obrovské masy lidí mnohem snáze uvěří velké lži než malé. Ve velké lži je ukryt určitý faktor věrohodnosti. Široké masy národa se v nejhlubším jádru svého srdce zkazí snadněji, než že by se vědomě a úmyslně staly nedobrými...
Adolf Hitler, 1889 – 1945, Mein Kampf


„Američani po válce říkali: ‚Kdybychom odsoudili všechny nacisty, budeme muset živit Německo.’ Proto potrestali jenom zločince. Tady v Čechách mě pořád zaráží snaha - nevím jakých lidí - útočit na komunisty, kterými byli lidé před třiceti lety. Já bych vůbec nenadával na někoho, kdo se stal člen komunistické strany třeba z idealismu po válce. Ovšem nemilosrdně bych poslal do vězení na příklad Aloise Grebeníčka, který při vyšetřování krutě týral bezbranné vězně a mučil vyšetřované. A to je zločin! Čili já bych potrestal každý zločin, bez ohledu na to, jestli se provinil komunista, nacista či ortodoxní žid. To je úplně jedno,“ říká Arnošt. „Často v této souvislosti myslím na mladého německého vojáka, který nás hlídal ve vagónech, když nás odváželi v 28. října 1944 z Osvětimi do Buchenwaldu. Nebyl o moc starší než já. Sledoval mě a dlouho mlčel. Když konečně promluvil, řekl, že odjíždíme z pekla – já i on. A roztřásl se, že bude-li se muset vrátit zpět do tábora a dál se účastnit toho, co se tam děje, spáchá raději sebevraždu. Také jemu se zdálo, že je lepší zemřít, než žít. Ptal se mě, jak dlouho jsem byl v Osvětimi a tvrdil, že ve srovnání s ním vím jen zlomek toho, co je Osvětim. Z jeho tváře čišela únava člověka, pro kterého se stal život něčím, co se mu zhnusilo. Pro něj zmizela ze světa všechna krása, hodnota a rovnováha, hranice mezi zbabělostí a odvahou. Povídal, že kdyby se doma svěřil svému otci s tím, jak přihlížel smrti statisíců nevinných lidí, kteří hynuli jen proto, že se narodili ze špatných matek, táta by si myslel, že se jeho syn pominul nebo by ho odsoudil jako zločince. Kdyby se svěřil babičce a dědečkovi, zemřeli by hanbou. A maminka by se zabila, jako se chtěl zabít on. Nemohu tvrdit, že jsem ho litoval. Ale už navždy budu vzpomínat na toho dvacetiletého německého vojáčka v čisté uniformě SS, jako by představoval svědomí Německa. V noci často slýchám jeho mlčení a sužuje mě to, co trápilo jeho.“

Lidé se podobají bytostem v jeskyni, které nejsou schopny vidět nic ze skutečného světa. Leží v temnotě kolem ohně a považují za reálné jen odrazy a stíny předmětů, které na stěny vykresluje světlo.
Platón, 4. století př. n. l.


Mlčíme. A Arnošt najednou - jako obvykle bez varování - přehodí výhybku: „Hele, to takhle jednou za druhé světové války přivezou do lazaretu rozmláceného ruského vojáka. Když se po třech měsících se probere z bezvědomí, sestřička mu říká: ‚Vítám tě, Koljo, zpět mezi živými!‘ ‚Ale já nejsem Kolja, ale Igor,‘ namítne pacient. ‚Aha, všimli jsme si, že máš na přirození vytetováno OLJA,‘ vysvětluje zdravotnice. ‚Kousek údu chyběl, tak jsme usoudili, že jsi Kolja.‘ Voják se zhrozí: ‚Ach ne! Vždyť tam bylo původně vytetováno Da zdrávstjujet krásnaja ármia, katóraja pabědíla nad germánskimi fašístami u Krásnovo Polja!’”

x x x

„Také se občas sám sebe ptám, proč nenapíši něco, co by čtenáře bavilo a zajímalo víc, než příběhy o zabíjení Židů,“ vrací se zase Arnošt ke svému celoživotnímu tématu - holocaustu.
„Kdyby existoval Bůh, seděl, jak tady sedíte vy, a dal mi otázku, proč píšu o minulosti šedesát let staré, odpověděl bych, že pro mě to minulost není. Určitě bych mohl psát o manželských trojúhelnících - a třeba by mě to i bavilo – ale nestojí mi to za to. Pro mě je mravnější psát o tom, co jsem prožil, než o něčem jiném, za co bych třeba dostal víc peněz, ale neměl bych pocit čistoty. Co jsem prožil, bylo ztělesněním pekla. A mě právě ze všeho nejvíc zajímá mravnost tváří v tvář blížící se smrti. Zajímá mě esence souboje dobra a zla, která se v nejrůznějších formách dodnes opakuje. Každý dennodenně tenhle boj svádíme a jen my sami víme, jak se nám daří obstát. V tom je náš hlavní soudce svědomí,“ řekne Arnošt.
„Svědomí vidí všechno. I to, co druzí nevidí. To, o čem víš jen sám. Vzpomínám na kluka, jmenoval se Šimon, Samuel nebo nějak tak. Byl s námi v Buchenwaldu a krásně kreslil. Zbyl mi po něm obrázek. Naposledy jsme se viděli na útěku u Kralic, když jsme prchali z transportu smrti. Zdálky jsme slyšeli střelbu a on se nás ptal, kam míříme. Věděli jsme to, ale s odpovědí jsme já i Jirka Justic otáleli. Asi jsme se podvědomě báli, že společně nás Němci snáz chytí… Tak ten kluk řekl, že s námi nepůjde, a zmizel mezi stromy. Nad solidaritou vyhrál pud sebezáchovy. Dnes se mi často ten obraz z lesa vrací, protože Němci ho zastřelili. Svědomí se nevypíná ani ve válce, ani v míru. Tenkrát jsme mu říct: ‚Pojď s námi.‘“
„Dovedete si představit, o čem byste psal, kdybyste se narodil o padesát let později?“ napadne Vendulu.
„Podívej, potvoro, ve světě literatury existuje jenom pět námětů, ke kterým se všichni spisovatelé posledních deset tisíc let vracejí, které se jednotlivě nebo v kombinaci objevují stále. Na prvním místě je láska. Nejzkušenější spisovatelé se drží Lásky s velkým L, protože to je to, co lidi zajímá úplně nejvíc. Na druhém je moc a manipulace. Pro třetí téma existuje řecké slovo hybris, což znamená překročení, kdy člověk zapomene, že je člověk. Myslí si, že je bůh, že si může dovolit všechno, a chová se jako bůh. A je za to je potrestán, shoří v ohni. Ty dva poslední náměty jsou zločin a trest. A tohle všechno se prolíná v mých knížkách. Zajímá mě člověk, který je na konci příběhu slušnější, lepší, než na začátku. Teď chystám teď knížku, která se točí kolem atentátu na Reinharda Heydricha. Právě on byl strůjcem plánu na vyhubení Čechů, Poláků, Ukrajinců i Rusů ve jménu velké Germánie. Za války nás zpráva o Heydrichově smrti povzbudila. Budiž oslaveni muži, kteří říšského protektora zabili.“
„Německo po atentátu už nikdy nebylo, čím bylo před tím,“ komentuje Petřík.
„Můj příběh je o ošetřovatelce, která Heydrichovi v květnu 1942 poskytla první pomoc. Jmenovala se Marie Navarová a stála náhodou na stanici tramvaje, když kolem projíždělo Heydrichovo auto. Vázána Hippokratovou přísahou smrtelně zraněného instinktivně ošetřila. Dostala od Němců nejdřív odměnu, ale protože jako vlastenka nepopsala pachatele atentátu, nacisti ji zavřeli do Terezína na Malou pevnost. Po únoru 1948 ji pak zase odsoudili komunisti za kolaboraci. A při tom tahle žena se celý život chovala správně. O ženách a jejich statečnosti píšu rád. Myslím si, že to mají na světě těžší.“

Bezpráví se často dopouští také ten, kdo něco nedělá, nikoli jen ten, kdo něco dělá.
Marcus Aurelius, 121-180 n. l.


„Kdysi dávno ženy vůbec nevěděly, proč otěhotní. Věřily, že to dělá Měsíc. To je pověra stará deset tisíc let, ke které dospěly všechny možné národy. Měsíc otěhotní ženu, ne muž, který si s ženou hraje. Podobně vznikalo vysvětlení, proč se den mění v noc a noc v den. Pro lidi to byla záhada, viděli v tom kouzla. Ptali se, jak je možné, že když se dotkne soumrak dne, naskočí tma. A naopak ráno, dotkne-li se úsvit tmy, nastane den. Až Koperník přišel v 16. století s tím, že Slunce se netočí kolem Země, ale je to naopak. Giordana Bruna za stejné tvrzení ještě o půl století později v roce 1600 upálili. A o tom všem vznikly legendy, které ovlivňují spisovatele.“

x x x

„Ivan Sergejevič Turgeněv si vzal motiv z legendy o úsvitu a soumraku, starý deset tisíc let, a napsal povídku Sen. Chlap, starej kurevník, umírá, a přijde za ním smrt, převlečená za krásnou ženskou. Říká mu: ‚Pojď, vezmu tě na všechna místa, kde si ses cítil dobře.’ Vydají se do Paříže, do Benátek, a když se vrátí zpátky, chlap umře. Turgeněvovu povídku přečetl o půl století později mladý Thomas Mann, nadchla ho a udělal si svou verzi. Jmenuje se Šatník. Nemocný člověk, který má tuberkulózu nasedne s horečkou do vlaku a vystoupí v městě, kam mu stačil lístek, protože neměl víc peněz. Najme si velice levný hotel, ve kterém je jen postel, šatník a umyvadlo. Když nemocný šatník otevře, sedí v něm dlouhovlasá blondýna s modrýma očima, nahatá, nohu přes nohu... A tenhle umírající člověk je z ní unešenej, zatímco dívka mu říká: ‚Nedotýkej se mě, jinak zmizím.’ Jako mizí noc, když přijde den… My nevíme, jak dlouho to všechno trvá, protože chlap leží v horečkách, ale nakonec krásku v šatníku pohladí. Žena zmizí, a když se zase vrátí, je jasné, že je to smrt. Obě tyhle povídky četl Ernest Hemingway. Od Turgeněva se učil, jak psát, a u Thomase Manna studoval strukturu. Sám Hemingway pak napsal povídku Sněhy na Kilimandžáru, v níž přijde smrt v podobě letadla, co přiletí zachránit hlavního hrdinu. Takže všichni tihle spisovatelé jsou přes jeden námět zajímavě propojení.“
Pak před třídu položí rukopis své knížky Propast a vysvětluje, že je další spisovatel v řadě, který si s tématem smrti podobně pohrává.
„Každý spisovatel píše o tom, co mu vyhovuje,“ líčil nám. „A já jsem si vymyslel snovou ženu, která v okamžiku smrti přijde k vojákovi a říká: ‚Udělám ti všechno nejhezčí, co jsi kdy chtěl.’ Jsme tu všichni dospělí, tak to můžu říct naplno: Prostě mu ho vykouří, až se z ní kouří… Ale potřeboval jsem to naformulovat nějak solidně. A když jsem to napsal, úplně jsem se lekl. Tak jsem šel za rabínem v Chicagu. Byl to velký nemrava, takže se mu moje povídka strašně líbila. Ale raději jsem dal příběh přečíst ještě své dceři Evě, bylo jí tenkrát sedmnáct. ‚Tati, je tam moc šťáv,‘ zavrhla rukopis a já jsem Propast odložil do šuplete a zapomněl na něj. Jenže za deset let za mnou přišla a ptala se: ‚Co jsi udělal s tou Propastí?’ ‚Vždyť jsi říkala, že je tam moc sexu.‘ A ona na to: ,To mi ale bylo sedmnáct, teď je mi dvacet sedm. Ukaž mi to znova‘. Přečetla knížku a řekla: ‚Je to dobrý.‘ To jsem zvědav, co mi na ni řeknete, ale musíte kritizovat. Jedině tak mi pomůžete!“
Arnoštovi uprostřed lekce zazvoní mobil. Neznámé číslo.
„Haló, to jste vy, paní Smeková?“ otáčí Arnošt sluchátkem. „Haló, kdo to volá? Jo, Pepi, to seš ty?! Aha, voláš ze špitálu. Tak pro mě přijeď. Jasně, vyřiď mámě, že tam hned budu…“ kýve hlavou. Pak nám vysvětluje, že musí urgentně odjet se synem do nemocnice za paní Věrou.
„Už asi nestihneme přečíst všechny ty vaše dramatické dialogy s podtextem, jak je napsal váš oblíbený klasik. Tak já vám aspoň povím anekdotu, abyste nebyli smutný: Umřou dva manželé...“
„To je tedy fakt legrace,“ reagujeme.

„Ne, fakt je to moc srandovní, poslouchejte,“ brání se Arnošt. „Dva manželé se dostanou do nebe, Bůh je uvede do krásné vilky se zahradou, kde jsou dvě ložnice, obývák. Všechno krásný. A ten muž se ptá: ,To je opravdu pro nás?’ A Bůh mu odpovídá: ‚Jo, vy jste byli na zemi hodní, tak my jsme tady pro vás připravili tohle.’ Muž tomu nemůže uvěřit. ‚Jak dlouho tady můžeme být?‘ ptá se. ‚Tady už jste napořád. Odsud už nikdy neodejdete. To je navěky.‘ A ten muž se obrátí na svou ženu a povídá: ‚Vidíš, ty hloupá, byla jsi samá dieta a mohli jsme tu bejt už dávno.‘
„Můžu taky?“ ptá se Jarin.
„Dneska ne,“ zastaví ho Arnošt. Pak ale neodolá a dodá: „Anebo jo, ale hoď s sebou, ty bejku, už nemám moc času. Ta moje milovaná holka už na mě čeká…“

Chci psát, jak nejlíp umím, a cestou se učit. A kromě toho si žiju svůj život, který mě těší. A můžu vám říct, že si žiju ohromně.
Ernest Hemingway, Zelené pahorky Africké, 1963



Publikovaná ukázka je z knihy Živel Lustig.

Žádné komentáře:

Okomentovat