Arnošta Lustiga vnímám i přes kurzy psaní Dany Emingerové - napsala Bohuna Kopřivová

Koláž David Vávara

Více zde

V mládí jsem Arnošta Lustiga nečetla. Několikrát jsem se o to pokoušela, ale vždy jsem knížku odložila. V radostném a bezstarostném mládí jsem nechtěla číst o hrůzách holokaustu. První jeho knížka, kterou jsem si přečetla celou byly Okamžiky s Otou Pavlem. Moc se mi líbila a uvěřila jsem, že je to opravdu výborný spisovatel, jak se o něm říkalo. Přesto jsem dál jeho tvorbu měla spojenou s holokaustem a stále jsem o tom bála číst. Žila jsem totiž v pohraničí, kde příběhy z války byly stále živé a hovořilo se o nich.

Velký zlom nastal až po mnoha letech, po prvním kursu tvůrčího Psaní podle Arnošta Lustiga. Asi jsem konečně dospěla a uvědomila si, že jeho knížky nebudou jen popisem válečných hrůz a věznění, ale že jde o zpověď člověka, který všechny ty hrůzy prožil, a přesto miloval život a uchoval si i humor a umění odpouštět. 

Pouze na kurzech psaní

Potřeboval se ze svých pocitů vypsat, psaní měl jako účinnou terapii, vždyť i já to tak mám. Radost ze života a humor rozdával i při své další práci, na kursech tvůrčího psaní. 

I pro mne je Arnošt Lustig vynikající pedagog zásluhou Dany Emingerové, která byla jeho šťastnou žačkou a kamarádkou. Ta předává dál jeho znalosti nám, začátečníkům, kteří se o psaní zajímají. 

Dnes už vím, že to byl výjimečný člověk a lituji, že jsem neměla odvahu jeho knížky číst dřív. 

V létě jsem viděla divadelní hru Nemilovaná a moc se mi líbila. Teď jen čekám, až se otevřou knihovny, a já si nějakou knížku půjčím a pokusím se dohnat to, co jsem v mládí zanedbala.