15. března 2021

Arnošt uměl proměnit šílené situace v dobrodružství - napsala Kateřina Bíglová

Foto: Alan Pajer
Před čtyřiadvaceti jsem v Památníku Jad Vašem měla možnost sledovat starší ženu přeživší koncentrák, která ukazovala, jak předškolním dětem přiblížit Šoa. 
Při svátku Ha-šoa, Dni vzpomínek na holocaust a hrdinství, jsem pak chtěla v naší školce pro děti z židovských rodin o tom vyprávět. Jenže jsem vůbec nevěděla , jak na to... Znejistěná, co s tím, jsem přišla ráno do naší třídy, kam zrovna přišli dva Kubové.
Arnoštův vnuk Jakub Lustig a druhý Jakub Weinerů, taky předškolák. Ostatní děti byly teprve v šatně.
Kluci seděli proti sobě u stolečku, svačili a jeden z nich řekl: 
„Víš, že můj děda byl v koncentráku?" V otázce bylo něco objevného, co si zaslouží pozornost a obdiv.
A druhý Kuba na to odpověděl: „Jo? A víš, že můj taky."
A ten první Jakub na to řekl: „Třeba tam byli spolu."
A nato ten druhý: „Jo, teda fakt, že se tam mohli kamarádit."
Kluci dojedli, šli si hrát a já pochopila, že není, co vykládat.
Další den, když přišel Arnošt pro děti jsem mu příhodu popsala. Arnošt se rozzářil, jako bych mu řekla dobrý vtip, a s šarmantností jemu vlastní povídá: „A víš, že jsme tam s Milanem Weinerem opravdu byli spolu? Jednou když Milana esesák mlátil, čouhaly tomu Němci z kapsy bonbóny. Tak jsem mu je sebral a pak jsme se o ně s Milanem rozdělili."
Arnošt prostě uměl líp než kdokoliv jiný proměnit šílené situace v dobrodružství, které se jmenuje život. Dělal to zaujatě, věrohodně a poutavě. 
Takže, co zvnějšnil, poslal do vesmíru, a to zůstává s námi...