Postupem času jsme jako „znalci“ získávali značné sebevědomí, když jsme začali rozeznávat o něco více než červené od bílého a suché od sladkého.
Pyšně a často jsme se blýskali nově nabytými znalostmi. Od takto získané nadřazenosti byl už jen krok k myšlence, že začneme terorizovat místní restaurace a vyžadovat, aby v nich podávali skutečně dobré víno. Posíleni kolektivní odvahou jsme dokonce občas špatné víno vraceli a vyžadovali jeho náhradu, což bylo do té doby nevídané. Pokrok se však dostavoval velmi ztuha, odolnost místních restaurací byla ohromující. Proto jsme, možná v lehkém zoufalství z nevydařených snah, vykročili vstříc následující příhodě.
„Skočíme si na lahvinku červeného“ zavolal mi kamarád a nemusel mě dlouho přemlouvat.
„Tak jo, v osm v Opeře,“ odvětil jsem a těšil se na příjemný večer.
Zasedli jsme ke stolu a začali rozprávět o životě, když jsme se předtím podívali do vitríny u baru s vystavenými víny. To byl sám o sobě pokrok v nabídce, který jsme mlčky ocenili. Jeden malý háček to ale mělo. Nenašli jsme v ní žádné červené víno, tedy žádné víno červené barvy, abych byl úplně přesný. To nás mírně rozladilo, ale třeba mají červená vína uskladněna zvlášť, řekli jsme si.
„Dali bychom si láhev dobrého vína, jaké máte?“ zeptali jsme se obsluhující slečny.
„Máme červené a bílé,“ zněla v té době tradiční odpověď a obsluha nás ani tentokrát nezklamala. Navíc zabrnkala na strunu naší ješitnosti podepřenou naším mnohaletým úsilím o polepšení lidstva.
„Dáme si červené, jaké máte, prosím?“
Slečna odběhla a za chvíli se vrátila se smutkem v tváři a sdělením, že červené víno není. V tu chvíli do mne vjelo něco, co normálně nepociťuji, snad to byla frustrace z toho, že se nám tak dlouho nedaří zlomit to letité slivovicovo-pivní prokletí.
„Ale máte červené, máte,“ povídám slečně s potměšilým úsměvem, „jen se musíte pořádně podívat na etikety.“
Za chvíli slečna radostně přiběhla s tím, že jedno červené ještě našla. My jen potutelně mlčeli a čekali, co se bude dít. Láhev otevírala předpisově před námi u stolu. Po chvíli trápení zvítězila nad korkovým špuntem, který správně položila na talířek a vítězoslavně počala nalévat víno do sklenice k ochutnání. Ve stejné chvíli ale zcela ztuhla a zvolala: „Ježíšmarjá, ale to červený víno je bílý!!“ A už se, trochu zoufale, připravovala láhev odnést.
V tu chvíli jsme ji již nedokázali déle trápit, začali jsme se smát a v rámci šíření naší osvěty jí vysvětlili, že některá vína, jako třeba tramín červený nebo veltlínské červené rané, mohou mít červenou barvu v názvu, ale nikoliv v lahvi. Víno je totiž úžasný nápoj a má nekonečné množství podob. To červené, ale vlastně bílé víno jsme s chutí vypili a vedli o něm vznešené řeči, jak se to u vína má.
