19. června 2019

Proč já to vůbec dělám? - napsala Eva Dubcová

Kurz tvůrčího psaní v Akademii ČTK
Neumím psát a nemám zajímavé zážitky.
Výborně.
Dnes jsem psala více než čtyři hodiny článek kratší, než bude toto cvičení. Vrátili mi ho.
Nemám ráda, když někdo čte mé texty. Nemám ráda, když někdo hodnotí moji práci. Nemám ráda skupinové aktivity.
Dobrá výchozí pozice, opravdu.
Zkusím na to jít opačným směrem.
Může být kurz psaní zajímavý zážitek? Nebo dokonce opravdu zajímavý zážitek?

Jak jsem se přiznala už na začátku, tak nejsem úplně typ, který by byl z podobných aktivit nadšený. Kvůli sklonům k silné sebekritice dokážu i sebevětší úspěch bagatelizovat (za normální bych považovala i výstup na K2 nebo získání Nobelovy ceny), takže si zhruba dovedete představit, jak ráda vystavím na odiv mé velmi nedokonalé psaní.
Těžší než výstup na K2 mi momentálně připadá jít si zítra sednout mezi určitě už dokonalé spisovatele. Zároveň se ale chci naučit psát.
A co teď s tím?
Chytré knihy vydávané v posledních letech pod trendy severskými názvy nám opakují moudra, že všechno zlé je k něčemu dobré. A taky že musíme mít pozitivní přístup.
A taky je dobré vysílat pozitivní vlny do vesmíru a on nám to vrátí. Já tedy nikdy žádnou takovou knížku nečetla, ale představuju si je tak. Přesto zkusím zítra přistoupit na jejich hru, se zatajeným dechem vstoupím do učebny a budu pozitivní.
Uvidíme, co to udělá.

Žádné komentáře:

Okomentovat