 |
| Kostarika |
Užívám si vysněnou cestu po Střední Americe. Čekala jsem, že potkám mnoho nových tváří, seznámím se s novými lidmi. Ale rozhodně jsem nečekala to, co přišlo, když jsem si vychutnávala ranní šálek božské kostarické kávy.
Seděla jsem na terase, která přímo sousedila s místním obchodem. Lidi chodili dovnitř, ven, plné ruce nákupu. Před vchodem byl stojan na bicykly a v něm jediné, svítivě oranžové kolo. Tu z obchodu vychází blonďatá slečna a namíří si to právě k tomu kolu.
„Tuhle holku já přece odněkud znám!“ bleskne mi hlavou.
Dává nákup do košíku a odemyká zámek. Zírám na ni a za nic na světě si nemůžu vzpomenout, kde jsem ten obličej už viděla.
„Ahoj Terezo? Jsi to opravdu ty?“ zamávala na mě. Byla to moje spolužačka z gymplu, kterou jsem léta neviděla. Tak my jsme spolu chodily do stejné školy, žijeme ve stejném městě, ale potkat se musíme až na druhém konci světa.
