18. června 2019

Hořící květy levandule – napsala Tereza Přibilíková

Po únavné cestě potřeboval na vzduch, proto zastavil a hledal stín, kam by se postavil. V jeho černé košili do něj praly paprsky červencového slunka. Zahleděl se na levandulová pole, která lemovala cestu. Ani tyto květy se neubránily slunečnímu žáru. Byla to však jejich rozpálená vůně, která připomněla Vincentovi onu noc.

Přesně před rokem slavila vesnička, ve které žil, sté výročí od jejího založení.
Starostou obce byl Vincentův otec, jenž kromě několika vinic vlastnil i tamější levandulovou farmu, která patřila k těm největším a nejvýdělečnějším v celé oblasti Provence.
Byl úspěšným podnikatelem milujícím umění, především obrazy francouzských impresionistů. Ve své sbírce vlastnil i Moneta. Bohužel, Vincent nikdy svému otci nerozuměl, neustále se s ním jen hádal, ani s bratrem Marcelem neměl dobré vztahy. Záviděl mu, že si s otcem více rozumí a má jeho podnikatelské vlohy. Měl problémy s pitím a za čas i s drogami. Zkrátka, byly s ním jen samé starosti a v ten slavnostní večer tomu nebylo jinak.
„Tak ty s tím nedáš pokoj? Přestaň mě už laskavě tahat do svejch plánů. Mám svůj život,“ odporuje Vincent otci, na kterého řve před lidmi.
„Nemůžeš se aspoň jednou chovat slušně?! Dělám pro tebe vše. Každý tvůj průšvih žehlím. Každou pokutu platím. Proč nemůžeš být trochu jako Marcel?“ dodal otec zarmouceně.
„Tak dej podniky jemu, když je tak úžasnej! No jo, já zapomněl. Vždyť on je nevlastní. Jestli pak už si mu to řekl, co?!“
„Jak to se mnou mluvíš, ty! Nemáš v sobě kousek soudnosti ani citu,“ pronesl zarmouceně otec ke svému synovi, který ho už neposlouchal a usedal na motorku.
„Snad nechceš řídit, když jsi nalitý jak slíva. Slez!“ řval otec, ale marně.
Vincent ho odstrčil a ujel pryč. Dojel do nejbližšího města, kde si dal pár skleniček se starým známým, od kterého si vzal malou dávku kokainu. Ovšem před tím, než si jej dal, dojel k domu, kde s otcem a bratrem bydleli. V onen čas byl barák prázdný, jelikož všichni byli na oslavě. Odemkl si tátovu pracovnu, která byla v zahradě za domem. V ní byly pověšené obrazy impresionistů. Chvíli na ně zíral a pak se z ničeho nic rozběhl do dílny pro benzín. Polil jím celou podlahu a nábytek pracovny, pak vzal sirky do rukou. Třásly se mu, přece jen to nemohl udělat. Sedl si do křesla a dal si svoji dávku.
Druhý den se zmatený probral v nemocnici. Vše z minulého večera měl rozmazané. O to větší byl pro něj šok, jakmile se dozvěděl od ostatních o požáru. I když cítil pach benzínu ještě teď na svých rukou, musel se přesvědčit na vlastní oči. Nemohl a nechtěl věřit skutečnosti, že doopravdy zapálil otcovu lásku. Utekl ze špitálu, a když dorazil k domu, udeřil ho do nosu hořký pach spáleného levandulového pole, které začínalo pod okny tátovy pracovny. Ta shořela celá i se všemi obrazy.
„Já to vážně udělal,“ zašeptal si pro sebe Vincent. Otec ho nenahlásil na policii. Měl na něj jen jedno přání: ať už mu nikdy nepřijde na oči.

Vincent se probral z té hrozné vzpomínky a pokračoval v cestě. Ta vedla na místo, kam si myslel, že už se za svůj život nevrátí. Ale oznámení o otcově smrti ho opět zavedlo do rodné vesničky. Před pohřbem se zastavil u bratra, jenž mu poslal oznámení.
„Jsem rád, že jsi tady,“ přivítal ho Marcel. „Otec by to tak chtěl.“
Pak jeli společně ke kostelu. V autě panovalo hrobové ticho. Ani jeden z nich nevěděl, co říct. Od požáru spolu nemluvili. Když projížděli kolem jejich bývalého domova, všiml si Marcel změny bratrova výrazu. Byl náhle plný hlubokého utrpení. Věděl, na co myslí. Zastavil vůz a řekl: „Ty jsi za to nemohl.“
„Co? O čem to mluvíš?“ zeptal se nechápavě Vincent.
„Teď je už pozdě, ale já už s tím tajemstvím nemohu dále žít. Požár jsem založil já, ne ty. Měl sis myslet, že jsi to byl ty. Všichni si to měli myslet.“ „Jak to myslíš? Tomu nerozumím. Proč by si to dělal?!“
„Když jsem se dozvěděl, že táta chce nechat farmu a vinice tobě, byl jsem vzteky bez sebe. Proč tomu synovi, který celý život jenom dělal samý průsery a na nikoho nebral ohledy?! Já se dřel jako mezek ve škole, abych měl titul a udělal mu radost. Já mu pomáhal s účty a obchodováním. Ale i kdybych se přetrhl, nebylo by to nic platný, vždy miloval více tebe.“ Marcel se odmlčel a zadíval se na vypálené místo v zemi za domem.
Pak pokračoval: „Šel jsem tě hledat, když jsi odjel z oslavy po hádce s tátou. Přijel jsem k domu a viděl, že se svítí u táty v pracovně. Ležel jsi tam v křesle zfetovanej. Byl jsi naprosto mimo. V poblitým klíně se ti válel kanystr a všude smrděl benzín. A pak… Nevím, co mě to popadlo. Cítil jsem v ten moment takovou hořkou nenávist. Prostupovala celým mým tělem. Tomuhle chce táta vše dát? Takový fetce! Dostal jsem odporný nápad dokončit tvé dílo. Tebe jsem vyvedl ven na zahradu. Pak už jen stačilo dát ti znovu kanystr do ruky a zavolat ostatní, že jsi…“
Marcel nebyl s to pokračovat. Očekával hněv a řev, jenže Vincent jen seděl mlčky vedle něho. Cítil zlost, ale zároveň úlevu. Břímě viny z něj opadlo.
„Odpustíš mi, co se nedá odpustit?“, zeptal se ho Marcel.
Vincent mu pohlédl do očí. Měl pro čin svého bratra pochopení, a proto mu odpověděl: „Choval jsem se vždy jako sráč. Ubližoval jsem tobě i tátovi. Zkrátka nejsem nevinnej. Zasloužil jsem si to.“
„Nezasloužil. Nic nemůže omluvit, co jsem ti udělal. Víš, co je ale nejhorší? V ten den, kdy jsem to vše chtěl tátovi povědět, jsem ho našel v kanceláři po tom, co dostal infarkt. Nikdy mu nebudu moct říct pravdu. Už nikdy.“
Marcel domluvil a vytáhl z kapsy u saka obálku.
Dal ji do rukou Vincentovi a řekl: „I po tom všem táta odkázal farmu s vinicemi tobě. Máma mi o tom řekla, však víš, že nejsem jeho. Proto i kdybych se snažil sebe víc, nikdy bych nepřestal být pro něj jen pouhou připomínkou matčiny nevěry. Nic víc jsem pro něj nebyl.“
Před kostelem už stál smuteční zástup lidí, jejichž zarmoucené výrazy se s příjezdem Vincenta náhle proměnily v nenávistné pohledy upřené přímo na něj. Nemohli uvěřit tomu, že ten žhář nakonec přijel. Ale měl právo se rozloučit. I přes to všechno, co udělal, nebo spíše, co měl udělat.

Napsáno podle zadání:
Někdo někam jde, něco tam zažije, příští den si to potvrdí, za rok tam jde znovu a zjistí, že vše bylo jinak.