KOSTLIVEC V KRESLÍRNĚ - NAPSALA VERONIKA WILHELMOVÁ, BARBORA PERNICOVÁ a ANASTASSIYA ASTASHKINA

„A my ho musíme nakreslit?“

„Jo, aspoň jednou za semestr.“ Přichází ke mně dvě dívky. 

„A to má bejt zas z nadhledu?“ ptá se zrzka. 

„Ne, musí být v prostor,.“ odpovídá bloncka. 

A tak jsem. Jsem v prostoru a jsem rád. Po dvou měsících se mi konečně obměnil výhled z přímého pohledu na stojany. Ten ruch miluju. Skřípot koleček, řezák svištící po baličáku, už se kolem mě tvoří nové mravenčí uličky. 

„Nemáte někdo špejli?“ volají studenti jeden na druhého. Z obrovského, otevřeného prostoru se stane labyrint. Bloudí v něm úplně všichni a uprostřed toho všeho stojím já. Jsem nejlepší model ze všech. Vůbec se nehýbu, nepotřebuju žádné pauzy, jsem anatomicky přesný. Studenti na mě míří špejlemi, jakoby mě vyzívali na šermířský souboj. Místo toho mě ale hodiny a hodiny obdivují. Občas se uličky i studenti obmění, zformují kruh a já jsem v jeho středu. Hukot a šum, posvátné ticho, moravské nářečí. Stojím. S hrdostí přijímám pohledy všech a užívám si posledních pár momentů slávy, než mě šoupnou zpátky do rohu, výhled mi zastíní velká dřevěná deska a já budu zase čekat na svou chvíli.

Veronika Wilhelmová

JÓGA PRO POMALÉ RÁNO - NAPSALA VERONIKA WILHELMOVÁ

Sedněte si do libovolného zkříženého sedu a začněte pomalu převracet svou pozornost do sebe. Zkuste si uvědomit, co právě slyšíte, co vidíte za zavřenými víčky i co cítíte vaším nosem. Nádech. Výdech a ještě jednou hluboký nádech a výdech. 

Slyším racky, šum větru a jemné přílivové vlny, vidím jenom barevné mžitky, protože za mými víčky svítí ostré polední slunce a cítím sůl. Sůl a mokré dřevo a taky trochu kaučuk z nové jóga matky, která ještě nestihla vyčichnout. Nádech. Výdech. 

Je až zvláštní, o kolik dál se mi zdá, že dokáže proniknout slaný vzduch. Jemně mě štípe v nose a kdyby mohla slaná vůně mluvit, šuměla by. Je tak svěží a těžká zároveň. Je pro mě ztělesněním klidu a odpočinku, při jiném rozpoložení jsem ji vlastně nikdy necítila.

Kuchyňské hovory - napsaly Kateřina Hošková a Veronika Wilhelmová

V lednici 

Kateřina Hošková

„Dnes je můj poslední den.“

„Co myslíš, že s tebou zítra udělají?“

„To zapomenuté mléko úplně vzadu tvrdí, že jsou jen tři možnosti. Buď na mě zapomenou, tak jak na něj, risknou to anebo mě vyhodí.“

„Vyhodí kam?“

„Říkají tomu koš. Víc nevím.“

„V továrně jsem o tom místě slyšel.“

„Ty si s tím nemusíš dělat hlavu, koupili tě včera. Mně už moc času nezbývá, zítra budu prošlý.“

KDE TO JSEM? - NAPSALY VERONIKA WILHELMOVÁ, NATÁLIE HOVORKOVÁ a ANASTASSIYA ASTASHKINA

Ranní šichta
Veronika Wilhelmová

Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit kde to jsi, ani co je za den. Ty idiote, zase si to jednou přehnal. Sáhneš si na hlavu, rozeznívá se ti v ní palčivá bolest. Kde jsou ty časy, kdy jsi toho mohl vypít kolik si chtěl a kocovina se nikdy nedostavila.

Neklidné noci - napsala Veronika Wilhelmová

“Nádech, výdech,” šeptám si v duchu. Tohle musím zvládnout. Nejsem už přece žádná malá holka. Otevřu dveře od svého pokoje a okamžitě běžím k vypínači. 

“Blik!” rožnu lustr v obýváku. “Uf, nejhorší část je za mnou.” 

Z obýváku na chodbu už je trochu vidět, stejně ale rozsvítím i tam a hned potom i na záchodě. Nesnáším být doma sama. Když jsem byla mladší, bála jsem se každého jednoho zvuku, který náš starý rozvrzaný dům udělal. Přemlouvala jsem mamku, abych si mohla pozvat kamarádky pokaždé když šli s tátou večer ven, a mě nechávali doma samotnou.

NEMÁM RÁDA KOLOBĚŽKY - NAPSALA VERONIKA WILHELMOVÁ

Šla jsem po ulici a najednou někdo zavolal mé jméno. Otočila jsem se, ale nikoho jsem neviděla. Tedy ano, ulice byla sice plná lidí, ale nikdo na mě nevolal. „Zvláštní,“ pomyslela jsem si a šla jsem dál, „asi se mi to jen zdálo.“ Slunce svítilo vysoko na obloze a jeho paprsky konečně nabírali na síle. Společně se mnou se ulicemi Plzně potuloval i jemný jarní vánek.
„Verčoo háló,“ uslyšela jsem to znovu. Provedla jsem elegantní, skoro až soví otočku krkem, ale nikde nikdo. „Je to tady, konečně mi začalo hrabat. A to jsem ještě ani nedodělala prvák,“ pomyslela jsem si. 

„Halóóóó, tady dole.“ Podívám se pod nohy a v zámecké dlažbě leží zaseknutá pajska. 

„Haloóóóó, zvedni mě už konečně, nechci se ti zaseknout do zimního vzorku,“ volala na mě hystericky.
„Pche, jakoby se tam vešla,“ pomyslela jsem si a sebrala ji. „Co po mě chceš prosím tě?“