NEMÁM RÁDA KOLOBĚŽKY - NAPSALA VERONIKA WILHELMOVÁ

Šla jsem po ulici a najednou někdo zavolal mé jméno. Otočila jsem se, ale nikoho jsem neviděla. Tedy ano, ulice byla sice plná lidí, ale nikdo na mě nevolal. „Zvláštní,“ pomyslela jsem si a šla jsem dál, „asi se mi to jen zdálo.“ Slunce svítilo vysoko na obloze a jeho paprsky konečně nabírali na síle. Společně se mnou se ulicemi Plzně potuloval i jemný jarní vánek.
„Verčoo háló,“ uslyšela jsem to znovu. Provedla jsem elegantní, skoro až soví otočku krkem, ale nikde nikdo. „Je to tady, konečně mi začalo hrabat. A to jsem ještě ani nedodělala prvák,“ pomyslela jsem si. 

„Halóóóó, tady dole.“ Podívám se pod nohy a v zámecké dlažbě leží zaseknutá pajska. 

„Haloóóóó, zvedni mě už konečně, nechci se ti zaseknout do zimního vzorku,“ volala na mě hystericky.
„Pche, jakoby se tam vešla,“ pomyslela jsem si a sebrala ji. „Co po mě chceš prosím tě?“
„Jsem kouzelná padesátikoruna a splním ti jedno přání,“ povídá padesátka.
„Jo vážně?“ zeptala jsem se ji s úsměvem na tváři.
„No jasně, mám jen dvě podmínky, tvé přání musí být materiální a v hodnotě padesáti koruny.“ „Konečně se na mě usmálo štěstí, ale za co já ji utratím?“ zvedla jsem oči. Přímo přede mnou se blejskala čerstvě napsaná cedule: „Dnes American Pale Ale 50Kč“
„To je mi ale náhodička.“ 

Tabule byla ještě mokrá a křída taky. Vykročila jsem si to přímo ke dveřím. 

„Pooozoooor!“ ozvalo se za mnou, a já rychle uskočila stranou. Kolem mě prosvištěl růžovej flek na koloběžce. Zavrávorala jsem a kouzelná pajska mi vyklouzla z ruky.
„Néééé!“ vykřikly jsme jedním dechem, zatím co se padesátka jako ve zpomaleném filmu kutálela přímo do kanálu. 

„A mám po pivu.“ 

Zdálky se mi vysmíval růžovej flek s nápisem foodora a já se pomalým krokem opět vydala na cestu domů. Co se dá dělat, vždyť stejně ještě nebylo ani 12.

Zadání: 

Napište příběh, který začíná větou Šla jsem po ulici a najednou někdo zavolal mé jméno...