6. dubna 2020

Sešitá srdce - napsal Pavel Kopp

„Tatínku, co je tohle za věc?“ ptá se mě Honzík, když jsem vybalil stroj z krabice, abych ho vystavil.
„To je šicí stroj,“ odpověděl jsem.
„A proč jsi ho dal na poličku?“
„Abychom si připomněli deset let od toho, co jsme zažehnali krutou nemoc.“
„Je kouzelný?“ přidala se do naší rozpravy mladší Ajuška.
„Kouzelný ten stroj není, ale je v něm ukrytá vzpomínka na zvláštní dobu. Víte co děti, já vám o ni budu vyprávět.“

V době, kdy naše vypravování začíná, lidé čím dál více dychtili po bohatství a slávě. Obětovali by proto vše, včetně svého zdraví, rodiny a přírody. Navzájem k sobě byli zlí, neuctiví a bezohlední. Také si dost lhali. Svět sice prosperoval, ale úplně dobře se v něm nežilo.
A jak už to tak bývá, když lidé s dobrem špatně zachází, se zlou se pak potáží. Příroda se začala bránit a vytvořila koronavirus. Ten měl lidem ukázat, že nejsou pány světa, přestože si to myslí. Bohužel se příroda neptala, kdo je dobrý a kdo zlý a koronavirem napadala všechny, na které natrefila. Možná i proto, že nikdo z lidí nejsme dokonalí. Buď jak buď, museli jsme se začít bránit. Do první obranné linie jsme nasadili naše nejudatnější. Byli to doktoři, sestřičky, prodavačky, policisté, hasiči a tak dále. Ale co se nestalo. Náš hradní pán a jeho rádcové nedokázali zajistit dostatek ochranných pomůcek pro tuto naší odvážnou linii, natož pak pro obyčejné lidi.
A tak se tak stalo, že lid se rozhodl vzít situaci do svých rukou. Vytáhli šicí stroje a začali šít roušky pro všechny.
Nebyly to jenom švadlenky, ale také sportovci, dělníci, herci, kuchaři a vlastně skoro všechny ženy a muži, kteří měli doma po ruce kus látky a špagátku. K těm se přidali také další lidé a snažili si vzájemně pomáhat jen jak to šlo. Studenti roznášeli jídlo prarodičům, výzkumníci na svých 3D tiskárnách vyráběli ochranné štíty a dobrovolníci se starali o bezmocné. Přestože rádcové nakonec ochranné pomůcky sehnali, tak tyto domácky šité roušky, vynalezené štíty a všechny drobné pomoci byly pro nás tuze důležité. Jednak nás ochránily před rychlým šířením nebezpečného viru, ale hlavně! Hlavně nám dodaly víru v to, že jsme národ šikovný, laskavý a stále jednotný. A že, jak bych tak řekl, když nám teče do bot, umíme být dobří lidé.“
„A jak to dopadlo?“
„No… dobře to dopadlo! Společně jsme to zvládli, neboť lidé pospolu jsou daleko silnější než jednotlivci. Ti, kteří se proti viru rozhodli jít sami a dále prosazovat své bohatství a slávu, nedopadli dobře.“
„Umřeli?“
„Ne… neumřeli, ale lidé už jim nevěřili.“
„Víte děti, on ten koronavirus nebyl ve své podstatě zlý. Nám lidem ukázal, že chceme-li žít v takto velkém počtu, musíme se k sobě dobře chovat a matku přírodu uctívat. Protože abychom nad tím koronavirem zvítězili, museli jsme být ohleduplní, zodpovědní a štědří. A jelikož všechny roušky už se obnosily a jiných účelů pozbyly, tak nám to připomíná právě tento šicí stroj naší babičky. Ta se vám, děti, na něm našila roušek. Pro svou maminku šila, pro tetičku šila, pro nás šila a vůbec pro všechny potřebné. A takové stroje mají ve vícero rodinách. Jako vzpomínku na dobu, kdy lidé začali být lidmi, a proto to spolu zvládli.“














































Sešitá srdce
„Tatínku, co to je?“ zeptal se Honzík, když jsem vybalil z krabice starý šicí stroj. „A proč jsi to dal na poličku?“
„Chci, aby nám šicí stroj po babičce dneska připomněl, jak jsme před deseti lety zažehnali krutou nemoc.“
„Je kouzelný?“ přidala se Anička.
„Není, ale skrývá vzpomínky na zvláštní dobu a já vám o ní budu vyprávět. Tenkrát ještě lidé dychtili po bohatství a slávě tolik že jim neváhali obětovat vše, včetně zdraví, rodiny, přírody. Navzájem k sobě se chovali zle, byli neuctiví a bezohlední. Také si dost lhali. Svět sice prosperoval, ale dobře se v něm nežilo.
A jak už to tak bývá, když lidé s dobrem špatně zacházejí, se zlou se pak potážou. Příroda se začala bránit a vytvořila koronavirus. Ten měl lidem ukázat, že nejsou pány světa, přestože si to myslí.
Bohužel se příroda neptala, kdo je dobrý a kdo zlý, a koronavirem napadala všechny, na které natrefila. Lidé se museli bránit. Do první linie nasadili ty nejudatnější. Byli to doktoři, sestřičky, prodavačky, policisté, hasiči... Jenže hradní pán a jeho rádcové bohužel nebyli připravení a nedokázali zajistit dostatek ochranných pomůcek ani pro tyto hrdiny v první linii, natož pak pro obyčejné lidi.
A tak se tak stalo, že lid se rozhodl vzít situaci do svých rukou. Všichni, kteří měli doma kus látky a špagátek, vytáhli šicí stroje a začali šít roušky pro každého. Nebyly to jenom profesionální švadlenky, ale přidaly se tisíce maminek, babiček a... šili dokonce i sportovci, dělníci, herci, kuchaři... Všichni pomáhali, jak to jen šlo. Studenti roznášeli jídlo stařečkům, výzkumníci na svých 3D tiskárnách vyráběli ochranné štíty. Mnoho dobrovolníků tehdy naši zemi zachránilo. Nejen před rychlým šířením nebezpečného viru, ale hlavně... hlavně nás boj s nemocí spojil. A dodal nám víru v to, že jsme národ šikovný, laskavý a stále jednotný. A že když nám teče do bot, umíme být dobří lidé.“
„A jak to dopadlo?“
„Společně jsme to zvládli, neboť lidé pospolu jsou daleko silnější než jednotlivci. Ti, kteří se proti viru rozhodli jít sami a dále prosazovat své bohatství a slávu, nedopadli dobře.“
„Umřeli?“
„Neumřeli, ale lidé už jim přestali věřit.“
„Víte děti, on ten koronavirus nebyl ve své podstatě zlý. Ukázal nám, jak se k sobě chovat a matku přírodu uctívat. Protože abychom nad tím koronavirem zvítězili, museli jsme být ohleduplní, zodpovědní a štědří. To všechno nám navždy může připomínat právě tento šicí stroj naší babičky. Ta se vám, děti, na něm našila roušek! A takové stroje mají ve vícero rodinách. Jako vzpomínku na dobu, kdy lidé začali být lidmi, a proto to spolu zvládli.“
















Žádné komentáře:

Okomentovat