6. dubna 2020

Miluju Psaní podle Lustiga - napsala Asja Žilová

Může se člověk naučit psát? Divná otázka, že... když v dnešní době umí psát a číst každý, vzdělání je dostupné všem. Moje situace je ale jiná. Jsem cizinka, a za ty roky, co žiju v Čechách, necítila jsem potřebu psát česky.
Číst umím, s každým člověkem se sice lámanou češtinou, ale přece domluvím. Mám však česko-tatarská vnoučata. A chtěla bych jim povědět o tom,co jsem prožila. Chtěla bych jim něco předat. A tatarský i ruský už jim je cizí.


Čas utíká, obávám se, že naše děti jsou příliš malé a já příliš stará na to, abych jim jednou něco stihla povědět osobně. A tak jsem jim to chtěla napsat. Ale jak?
Měla jsem štěstí.
Já, která jsem nikdy nepsala nic v češtině, jsem objevila jednu ženu... Modré zářivé oči, okouzlující úsměv. Ženu, které neváháš otevřít své srdce, svěřit se se smutkem i radostí.
Psavci určitě poznali v té ženě Danu.
Danu Emingerovou, bez obav můžu říci, našeho Pygmaliona.
Kurzy, které Dana vede, nejsou o tom, jak bezchybně a gramaticky správně psát. Její kurzy jsou o tom, jak umět vyjádřit city, jak zaujmout lidi kolem svým příběhem, jak vnímat malý svět každého jednotlivce.
Dana je ten člověk, kterého nepotkáš na každém kroku. Ona je vzácná.
I když jsem posledně v Nových Butovicích řekla, že nebudu navštěvovat kurzy, že nebudu otravovat svou přítomností mládež, dnes říkám: "Chybíte mi."
Chybíte mi, vy všichni, koho jsem poznala na kurzech.
Chybí mi vaše příběhy: smutné, veselé, moudré i ne moc moudré, vaše úvahy o životě.
Dana poslouchala a každý náš opus brala vážně.
V každém z nás viděla neopakovatelnou osobnost, učila nás být vzájemně tolerantními.
Jak velkou trpělivost a takt v sobě Dana má!
Každému pomáhala obrousit jeho hrubý diamant, jak ona ráda říká. Často i jediným slovem, jediným zásahem do textu, měnila naše opusy v povídku přitažlivou pro čtení. Svým úsměvem, optimismem a neúnavnou energií v nás vzbuzovala sebedůvěru.
Mimo to, ona je tím neviditelným můstkem mezi námi všemi. Mezi svými žáky.
Díky Daně jsem poznala hodně zajímavých a báječných lidí.
Každý, koho jsem poznala za ty dva roky, zanechal ve mně nezapomenutelnou stopu. Každý vnesl zajímavý, ač krátký, příběh svého života. Okouzlil mne svou vnímavostí okolního světa, svou zkušeností, uměním vyjádřit své myšlenky krásnou češtinou.
Asi nikdy nezapomenu na Šarlotu. V jejích povídkách žádný tvor, ani žádná věc nepostrádá duši, charakter. Každá bajka má moudré poučení.
Klára, báječná Klára! Kolik místa ve svém srdci má ta energická žena, která nic nedělá napůl?
Její dialogy napovězené samým životem mluví za sebe. Nepotřebuje zbytečné popisy - v jejím dialogu je všechno. Živě si můžu přes rozhovor jejích postav představit místo děje, povahu člověka a jeho myšlenky. Ne nadarmo je její život spojen s ochotnickým divadlem, i když s jistotou můžu říci, že herci a režisérka Klára se v ničem neodlišují od profesionálů. Každé představení přiláká tolik diváků, že nenajdete prazdné místo v sále.
A Safi. Citlivá Safi. Kdyby měla víc času, pomohla by každému, kdo neměl v životě štěstí. Každému, kdo si nese v sobě velké genetické trápení. Smutný příběh vyvolá v ní soucit a někdy i slzy.
Nedá se zapomenut na Natašu, která umí vyjádřit ty nejhlubší city člověka a nechybí jí i jemný, skoro čechovský humor.
A jsem ráda, že máme křehkou, milou Janu Vaňkovu, která nás vede k tomu, jak správně číst naše povídky. Učí nás vážit každé vyřčené slovo. Každá intonace, každá pauza neviditelně obohatí naši tvorbu.
Abyste si nemysleli, že Dana má ženský klub, připomenu i naše muže.
Náš velký kritik Bořek, který detailně rozebere váš opus, občas nevěří svým uším a přečte si text sám, aby se ujistil, že chyba nebyla v textu či v tom, kdo četl.
A milý Šimonek s duší poety. Lásku ke slovu a modré jiskřivé oči jistě zdědil po mamince.
A náš tichý, usměvavý džentlmen Zdeněk. Jeho povídky vždy vyvolají úsmev a víru v dobro. Má rád sladké, kreré mu určitě pomáhá, aby byl vždy veselý a spokojený.
Kolik jich bylo a je, těch báječných psavců! A díky toleranci, shovívavosti k mé češtině i já jsem mohla něco říci malému útulnému světu milých lidí. Teprve zde jsem zjistila, jak těžká a krásná je čeština. Proto můžu říci:
"Díky, osude, že jsem potkala Danu. Díky všem, s kým jsem prožila hezké chvíle a poznala Čechy z té nejlepší, nejšlechetnější stránky. Doufám, Dano, že jsme tě i my - tví žáci - něčím obohatili."

PS. A ještě bych byla nespravedlivá, kdybych opomněla, moje milé a drahé kamarádky, Janu, její dceru Sandru a mého manžela, mé první čtenáře, první kritiky, kteří mne podporovali a opravovali mou hroznou češtinu. Bez nich by mne těžko pochopil i ten nejtolerantnejší čtenář.

Žádné komentáře:

Okomentovat