6. dubna 2020

Ševče, drž se svého kopyta - napsala Hana Kavalová

Tuhle větu si říkám už asi hodinu v záchvatech smíchu. Mám volnou neděli. Začala tak, jak začít měla. Vstala jsem radostně, otevřela okno, zavolala „dobré ráno, živote“ a zatančila si.
Noťas přemístila do kuchyně a začetla se do aktuálních zpráv. V duchu jsem si plánovala, že uklidím byt, umyju okno, přesadím kytky a uvařím oběd. Do toho mi snad samotný ďábel vložil naprosto šílenou myšlenku. Upeču bábovku.
Chápu, že to vůbec nezní ďábelsky, ale každý máme buňky na něco jiného. V řadě, kde se rozdával dar domácích ručních prací a dar pečení jsem kdysi dávno chyběla. Prostě jsem zrovna nebyla v pravý čas na pravém místě.
Celoživotně to tajně maskuji nepečenými dorty, zmrzlinovými poháry a ovocnými jednohubkami. Až do dnešního dne, kdy jsem si sama sebe sedla na lep.
Na obrázku ta bábovka vypadala naprosto úžasně. Recept zněl tak jednoduše. A k dovršení vší smůly jsem měla všechny ingredience a čas. Měla jsem jedinou starost. Kdo v mém jednoosobovém bytě sní celou velkou bábovku. Už jsem se viděla, jak ji zítra nesu radostně kolegyním v práci.
A tak jsem začala. Ve stylu hatlama patlama jsem si vytvořila jednou rukou těsto a druhou zapnula troubu. Můj dřez začal přetékat naprosto nepochopitelně obrovskou spoustou špinavého nádobí, misek a náčiní. Dodnes jsem netušila, že tohle vše vlastním.
Pak jsem si vytáhla bábovkovou formu a zodpovědně vymazala máslem a vysypala. Zdála se mi více než velká, ale jiná nebyla. Nalila jsem těsto a začala se smát. Nepodařilo se mi zdaleka zakrýt dno.
„Nezdávej se, Lauro, to dáš.“
Vytahuji formu na vaječnou tlačenku. Těsto z bábovkové formy jde udiveně zpět do původní mísy. I máslo se diví, proč ho znovu volám ke spolupráci.
Mažu formu číslo dvě, ještě zodpovědněji ji vysypávám a leju těsto. Zakryté dno je tak tak.
Neohroženě dávám toto veledílo do vyhřáté trouby a chystám se Vám to napsat. Ovšem náhle copak copak? Zrak mě šálí? Ta bábovka se nakonec snad ještě spálí?
Vyskakuji od stolu a jdu zachraňovat. Smrad se již pomalu rozlézá v celém domě. Otevírám okna a mávám na sousedy.
„Krásný jarní vzdoušek, viďte“ volají na mě.
„Ano, ano, i tak se to dá říct“ nemám odvahu přiznat barvu.
Chytrolíni v receptu psali, ať píchnu špejli do bábovky, abych zjistila, zda je hotová. Nač špejle? Na můj nízký plackovitý tmavý předmět bohatě postačí párátko.
Zjišťuji, že tak to je. Tedy není.
Bábovka uvnitř není suchá. To je mi tedy nadělení.
Ubírám na troubě horkost a znovu tu nešťastnicí vkládám dovnitř. Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Mezi řádky ji nenápadně pozoruji. Můj problém, kdo sní tu krásnou bábovku z obrázku je zdá se lehce vyřešen.
Smrad se vrací. Není čas ztrácet čas. Znovu se vrhám do útrob trouby a vytahuji své dílo.
Myslím, že dobrý úmysl nikdy nemůže špatně skončit.

Žádné komentáře:

Okomentovat