Číslo 5 žije - napsala Jana Bednářová

Jan / Johan / Giovanni Santini se pilně učil. Vyzbrojen uměním malířským, vědomostmi matematiky, geometrie a numerologie se začal prosazovat a i přes svá fyzická omezení, budovat, na přelomu 17. a 18. století, hvězdnou kariéru. Pracovní povinnosti naplňovaly jeho potřebu hmotných statků i potřebu krásna a seberealizace. Nestačilo mu to. Jan si chtěl hrát a ukázat životu, že umí hrát i s blbě rozdanými kartami.

Valentina - napsala Martina Švecová

Santiniho Zelená Hora

Další probdělá noc. Plány nové velkolepé stavby, rozlitý kalamář, zlomené pero. Ždárský opat nezadává práci jen tak někomu. Tohle je jeho životní šance. Cítil se úplně pohlcený. Už skoro týden pořádně nespal. Ale skutečně jen kvůli stavebním propočtům? S hlavou v dlaních mistr Santini vzpomíná na vandrovní cestu svého mládí. Pronikání do mystické Kabaly, magických věd a tajemných energií.

Jan Blažej Santini-Aichel – napsala Jana Bednářová

Jó, výborně, tak já jsem ochrnutý a chromý, hendikepovaný, prostě kripl! Na co ti naši mysleli, když mě dělali?! Nemůžu hýbat jednou rukou, půlku obličeje mám jak po polibku rozkošné služebné Anežky a druhou, pro změnu, jak týden před výplatou. Žádný keep smiling, prostě roztomilý chlapeček. K tomu ještě napadám na pravou nohu. To só fakt dárky, díky živote!

Tajemství Zelené Hory - napsal Šimon Pravda

„Mistře, mistře Santini,“ vrazí rozcuchaný mladík do krčmy U černé kočky.
„Ááaá Horácio, už je na čase, že ses ukázal. Támhle sedí,“ vítá jinocha hostinský.
U stolu usrkává z dřevěného korbele víno, slavný Santini, architekt.
„Bon jorno, eeee, maestro Santini, eee nuovi messaggi, eee eee, Io porto, eee."
„Prosim-tě, mluv česky,“ okřikne ho Santini. Pohrdavě si italsky zamručí. Na upoceného Horácia se ani nepodívá.
„Promiňte mistře, prostě nesu dobré zprávy. Dostali jsme novou zakázku. Od nějakého Výmluvy.“
„Opat Vejmluva, sakra Horácio, vždyť je to opat. Už jsme u něj dělali interiéry. Ježiši, na co ty pořád myslíš. Dej sem to lejstro.“

Rozhodnutí - napsal Bořivoj Beránek

Neměl jsem tam vůbec chodit, je to fakt blbec. Pomyslel si Jan Blažej Santini, když se vracel ze zpovědi od faráře Zounara. Ten den se jen znásobily pochybnosti, které už beztak dlouho měl. Usídlily se mu v hlavě tenkrát, když po Honzíkovi odešel i Josífek.
A nedávno mu v náručí zemřel i třetí syn, František.
Tehdy zvolal: „Bože, proč si to dopustil? Proč mě stále zkoušíš? Co jsem ti udělal?“
Dlouho se pak kostelu vyhýbal, vynechal nedělní mši i zpověď. Až teď se odhodlal znovu jít. Ale farářova slova mu byla spíš k smíchu než pro útěchu.
Nepotřebuju žádnýho prostředníka, pomyslel si cestou domů. Pokud Bůh je, je to jen mezi ním a mnou. A už vůbec nepotřebuju takovýho vola jako je Zounar, aby mi říkal, že je to vůle našeho Pána a do jeho úmyslů nevidíme. A pokud Bůh není, tak ať jde do háje s útěchou a spásou nejen farář, ale i celá ta jejich církev!

Tajemství čísel - napsala Zdena Součková

Trojka, pětka, desítka…zdánlivě to nedává žádný smysl. Prý podle Kabaly… židovská mystika. Na to je mi kurs numerologie prd platný. Ráda si dávám věci do souvislostí. Každý nový poznatek zapadne do mozaiky informací v mém mozkovém skladišti.
Mám v něm teda občas trošku binec. Někdy nemůžu najít, co zrovna potřebuju, i když vím, že to tam někde je. Ale na šifrách Jana Blažeje Santiniho - Aichla si vylámala zuby už řada badatelů, a to někteří byli možná ještě chytřejší než já.

Santiniho tajemství - napsala Kateřina Hovadíková

Santiniho návrh z počátku 18. stol. 

Tady je něco jinak. Jsem nervózní i klidná současně. Je zdejší pozitivní energie dána genialitou výpočtů mistra? Nebo stojí kostel jen na správném místě? Je to pevným řádem v celé stavbě? Či je tu snad skrytá něčí duše? Duše, jež se nám snaží i po staletích něco důležitého sdělit.  

Pět vstupů, pět andělů, pět hvězd, deset kaplí, deset pilířů. Všude kolem je pětka.
Legenda vypráví o svatém Janu Nepomuckém, jež dokázal nevyzradit zpovědní tajemství. I přesto, že se nad ním vznášela hrozba smrti. Po svržení jeho umučeného těla do Vltavy se podle pověsti nad hladinou objevilo právě pět hvězd, jako symbol mlčenlivosti.

Zelenohorská pětka - napsal Libor Frank

„Proč jsi mě sem vláčel? A takovou dálku!!” Původně chtěla jít v tomhle děsným počasí v Praze do kina, jenže Petr jí přemluvil na výlet.
„Andero, počkej, nebuď hned nepříjemná! Mám fakt něco zajímavýho!“ pokusil se upoutat její pozornost. „Je tu nádherný výhled, byl jsem tady několikrát s našima. Táta byl tak trochu ujetej do hradů a zámků, já to ale neměl rád. Jenže tady, tady mi to normálně chytlo!“

Santiniho pětka - napsala Zuzana Fajmonová

Santiniho oltář na Zelené hoře

Jan se rozhlédl kolem sebe. Vítr se opíral do stěn ambitu a vyluzoval jemné tóny tichého nářku. Z přivřených očí stekla slza a ztratila se v trávě u unavených nohou.
Bolestivé vzpomínky se mísily s nepředstavitelnou úlevou. Obrazy probíhající hlavou konečně ukotvil v prostoru a dal jim jasnou podobu. Podobu, která jako jediná dokázala spojit smutek ze ztráty s radostí z naplněného snu. Sladký pocit úspěchu s hořkou příměsí tvrdé reality. Tušil, že barokní kostel na kopci bude jeho posledním skvostným dílem. Posledním důkazem toho, že tady všichni skutečně byli. Tři chlapci, jedna žena a on – kulhající syn kameníka s italskými předky a jasnou představou o životě.