 |
| Santiniho oltář na Zelené hoře |
Bolestivé vzpomínky se mísily s nepředstavitelnou úlevou. Obrazy probíhající hlavou konečně ukotvil v prostoru a dal jim jasnou podobu. Podobu, která jako jediná dokázala spojit smutek ze ztráty s radostí z naplněného snu. Sladký pocit úspěchu s hořkou příměsí tvrdé reality. Tušil, že barokní kostel na kopci bude jeho posledním skvostným dílem. Posledním důkazem toho, že tady všichni skutečně byli. Tři chlapci, jedna žena a on – kulhající syn kameníka s italskými předky a jasnou představou o životě.
To, že se některé věci naplánovat prostě nedají, zjistil, když mu zemřely první tři děti. Držel jejich drobné ruce a vzhlížel k nebi s úpěnlivou prosbou o vysvobození. Nocí se ozvalo poslední zakašlání a milované tváře se postupně proměnily v neživé masky.
Jan si uvědomil křehkost každého dne na světě, který miloval pro jeho neuvěřitelnou rozmanitost plnou barev, tvarů, čísel a souvislostí, které dávaly smysl. Snažil se věřit v Boží plán, přestože mu mnohdy připadal příliš krutý. Nebylo snad jeho poznamenané tělo dostatečným břemenem? Bylo nutné nakládat na jeho poklesá ramena další balvany? Kolik toho člověk unese, než poklekne na kolena a začne prosit o milosrdenství?
Toho dne, kdy nakreslil první obrysy nezvyklého půdorysu kostela na zeleném kopci, se návrh stal osobní zpovědí. Pět kaplí, pět bran, pět připomínek vlastní existence. Když zemřela Veronika, byl si jistý správností svého přesvědčení. Způsob, jak zůstat navždy spolu, kdyby nebe náhodou neexistovalo.
Do malých truhliček vkládal dětské hračky, čepičku, náhrdelník, a nakonec i svůj milovaný zápisník, kam se vešel celý jeho dosavadní život mezi stěnami staveb, freskami i oltáři. Poklady nevyčíslitelné hodnoty. Jednoho dne se je lidé budou snažit najít. Fascinováni magickou přitažlivostí tajemné šifry inspirované kabalou i láskou k numerologii objeví pět pečlivě ukrytých vzpomínek na životy lidí, kteří milovali a byli milováni tak moc, že nebylo možné zapomenout. Po tvářích hledačů možná potečou slzy stejně jako po Janově tváři. Slzy bolesti, slzy štěstí, slzy beznaděje i slzy nezkrotné víry ve smysl života.
Jan se naposledy rozhlédl. Pak zavřel oči a rozpřáhl doširoka štíhlé paže. Vnímal, jak se mu vítr proplétá mezi prsty a kolem krku. Jakoby ho chlapci i Veronika objímali. A poprvé cítil opravdové smíření s Bohem, s osudem a se životem. Přesně takovým, jaký byl.
