25. ledna 2020

Valentina - napsala Martina Švecová


Santiniho Zelená Hora
Další probdělá noc. Plány nové velkolepé stavby, rozlitý kalamář, zlomené pero. Ždárský opat nezadává práci jen tak někomu. Tohle je jeho životní šance. Cítil se úplně pohlcený. Už skoro týden pořádně nespal. Ale skutečně jen kvůli stavebním propočtům? S hlavou v dlaních mistr Santini vzpomíná na vandrovní cestu svého mládí. Pronikání do mystické Kabaly, magických věd a tajemných energií.

Jenom na tom statku, kdyby se nezastavoval. Anebo ano? Možná by se mu teď pracovalo lépe. Ale narodila se přece 10.5. Cítil, jako by ho někdo trhal na kusy. Hlavou mu dál vířily čísla, oblouky a jejich tajné schůzky u rybníka.
„Od začátku nám bylo oběma jasné, že to nemůže být. Máš šanci stát se proslulým architektem. Co bylo, je pryč. Tak se uklidni a pracuj,“ napomíná se Santini.
Byla tak krásná. V jejích hlubokých očích se ztratil v okamžiku, kdy vkročil do vrat toho zpropadeného statku. Dál už byl jako ve snách. Skoro měl pocit, že událostí, které následovaly, se neúčastnil on. Jako by je jen pozoroval zvenčí. Ale srdce mu to drásalo stejně, ať se na to díval jakkoli.
Santini tehdy potřeboval jen na pár dní uprostřed zimy někde přenocovat a krátkodobou prací vydělat peníze na další cestu.
Valentina byla jediná dcera nejbohatšího statkáře v tamějším kraji. I když jí bylo pouze 17 let, byla moudrá a vzdělaná. Brzy zjistili, že mají společnou zálibu v magických naukách a tajné řeči čísel. Nevadilo jí ani jeho drobné tělesné postižení. Duševní souznění bylo silnější.
Pod různými záminkami se stále častěji scházeli v přilehlých lesích. Její otec začal Santiniho podezřívavě pozorovat se vzrůstající nevraživostí. Při jejich poslední schůzce, jako obvykle, seděli na nízké větvi nad rybníkem.
Najednou uslyšeli přibližující se zvuk koňských kopyt. Brzy pochopili, že Valentininu otci došla trpělivost. Najednou nevěděli kudy kam. Nedělají přece nic špatného, tak zůstali dál sedět. Rozzuřený otec brzy stál přímo před nimi a mířil na Santiniho puškou. „Tati, proboha ne!“
„Ty pobudo bůhvíodkud. Nebudeš ničit dobrou pověst mé dcery! A ty ke mně, poběhlice!“
Valentina se vystrašeně sune ke vzdálenějšímu konci větve. Takhle svého milovaného tátu nezná. Otec je ale stále zběsilejší. Co se stalo s jeho poslušnou holčičkou, má pro ni dávno vybraného skvělého ženicha. Za to může tenhle cizák, ten jí pobláznil hlavu. Teď tomu všemu udělá přítrž.
V tom větev dále nevydrží a pod tíhou Valentiny praská. Led na začátku prosince není ještě příliš silný, a tak, s jediným cáknutím, Valentinu pohlcuje temná voda.
„Valentino! Lásko, prosím, ozvi se.“
Ať dělali, co mohli, našli ji až za tři dny u vzdáleného stavidla.
Pero v ruce mu začíná náhle samo klouzat po papíru. Před očima mu sám vystupuje fascinující obraz nového poutního kostela na Zelené hoře. Svůj smutek ukryl do symboliky čísel. Ochoz ve tvaru desetiboké hvězdy. Uprostřed stojí kostel ve tvaru pětiboké hvězdy. Desátého pátý se má láska narodila. Šestého dne posledního měsíce mne na vždy opustila. Šesticípé hvězdy propouští oslňující záři skrze krásné mozaiky oken.
Andělé nad hlavním oltářem se samy uspořádávají do písmene V. V rukou drží bohatý baldachýn v barvě temně modré vody. Navždy nesoucí vzpomínku na jejich zakázanou lásku.
„Sbohem Valentino. 
Tvůj poslední den na této zemi byl zároveň mým nejšťastnějším, mohl jsem tě ještě naposledy držet za ruku a jsi mi nekonečnou inspirací pro velkolepý poutní kostel na Zelené hoře.
Navždy Tvůj Jan Blažel Santini-Aichel.“

Žádné komentáře:

Okomentovat