22. listopadu 2019

Zelenohorská pětka - napsal Libor Frank

„Proč jsi mě sem vláčel? A takovou dálku!!” Původně chtěla jít v tomhle děsným počasí v Praze do kina, jenže Petr jí přemluvil na výlet.
„Andero, počkej, nebuď hned nepříjemná! Mám fakt něco zajímavýho!“ pokusil se upoutat její pozornost. „Je tu nádherný výhled, byl jsem tady několikrát s našima. Táta byl tak trochu ujetej do hradů a zámků, já to ale neměl rád. Jenže tady, tady mi to normálně chytlo!“

„Kostel na kopečku?“ sykla opovržlivě.
„Ale tohle je Santini. Ten architekt byl génius. Vystřihl tady všechno podle kružnic a čtverců, má to perfektní logiku a hlubokou symboliku. Mystické místo! Zajímá tě to?”
Otráveně se ušklíbla.
„Vždycky mě bavila matika. Geometrie a tak. A tenhle kostel na Zelený hoře...”
Andrea se otočila, jakoby chtěla odejít. Vítr jí hvízdal v uších, dlouhé rozcuchané vlasy odhrnovala z obličeje, aby vůbec něco viděla. Měla toho dost.
„Počkej přece. Mám takový malý model, musím ti ho ukázat,” vytáhl Petr v poslední naději cosi z kapsy. Už mu byla taky zima, musí to vybalit.
Klekl na koleno a otevřel krabičku: „Vezmeš si mě, Andreo?”
Dívce spadla čelist, zatímco on pokračoval už sebevědomým hlasem: „Nechal jsem ti vyrobit prstýnek s kamínkem ve tvaru půdorysu toho kostela. Je v tom obrovská symbolika čísel. Třeba je  tam pět oltářů! Můžeš si vybrat, před kterým bychom se mohli vzít. Před Janem Nepomuckým, Matoušem, Markem, Lukášem nebo Janem… A chtěl bych s tebou mít pět dětí.”
Andrea se přestala mračit.
„Tak už konečně něco řekni!”


Žádné komentáře:

Okomentovat