„Andero, počkej, nebuď hned nepříjemná! Mám fakt něco zajímavýho!“ pokusil se upoutat její pozornost. „Je tu nádherný výhled, byl jsem tady několikrát s našima. Táta byl tak trochu ujetej do hradů a zámků, já to ale neměl rád. Jenže tady, tady mi to normálně chytlo!“
„Kostel na kopečku?“ sykla opovržlivě.
„Ale tohle je Santini. Ten architekt byl génius. Vystřihl tady všechno podle kružnic a čtverců, má to perfektní logiku a hlubokou symboliku. Mystické místo! Zajímá tě to?”
Otráveně se ušklíbla.
„Vždycky mě bavila matika. Geometrie a tak. A tenhle kostel na Zelený hoře...”
Andrea se otočila, jakoby chtěla odejít. Vítr jí hvízdal v uších, dlouhé rozcuchané vlasy odhrnovala z obličeje, aby vůbec něco viděla. Měla toho dost.
„Počkej přece. Mám takový malý model, musím ti ho ukázat,” vytáhl Petr v poslední naději cosi z kapsy. Už mu byla taky zima, musí to vybalit.
Klekl na koleno a otevřel krabičku: „Vezmeš si mě, Andreo?”
Dívce spadla čelist, zatímco on pokračoval už sebevědomým hlasem: „Nechal jsem ti vyrobit prstýnek s kamínkem ve tvaru půdorysu toho kostela. Je v tom obrovská symbolika čísel. Třeba je tam pět oltářů! Můžeš si vybrat, před kterým bychom se mohli vzít. Před Janem Nepomuckým, Matoušem, Markem, Lukášem nebo Janem… A chtěl bych s tebou mít pět dětí.”
Andrea se přestala mračit.
„Tak už konečně něco řekni!”
