Křiváci - napsala Lucie Vacková

Když jsem ještě bydlela ve čtvrtém patře bytového domu bez výtahu, bez balkonu a bez přítele, přišli ke mně jednou chlápci na výměnu oken.

Zvonek zadrčel právě ve chvíli, kdy jsem si rychle v předsíni na ksicht malovala obličej a chystala se odsprintovat na autobus do práce. 

„Brý den paninko, kafíčko by nebylo?“ vybafnul na mě zpoza dveří vyplešlý týpek v montérkách. Další montéráci už se mezitím roztáhli na schodech a spokojeně dohulovali ranní cigáro. Vajgly típali o zeď a shazovali ze schodů kamsi do přízemí.

Kotlíkovej guláš - napsala Lucie Vacková

Sakra. Cejtím, že mě něco píchlo do zad. Asi nějakej kámen nebo větev nebo co. Klepu se zimou. Převaluju se ve spacáku, a už hodinu se marně snažím usnout. Dostávám křeč do levý nohy. Au! Pokouším se jí natáhnout a kopnu ho do zad. Chlapík vedle mě ale už dávno spokojeně chrápe. Jak tady může takhle tvrdě zařezávat fakt nechápu. Venku každou chvíli něco zašustí a já pořád musím ty divný zvuky poslouchat. Co když to je nějaký zvíře. Šelma. Bezdomovec. Nebo co já vím, co se v lese může v noci potulovat.

Reklamace brýlí - napsala Lucie Vacková

„Ehhhhmmmm. Je tu někdooo?!!“
„Sakra! Tak je tu někdo?!!“
„No to je dost, člověk se rychlejc dočká smrti než vás tady!“
„Rozkousal mi je ten blbej čokl, co si ho pořídil syn.“

„Sem zrovna snídal lahváče a syn s tim blbým čoklem mi tam vlítnou. Pes do mě hrk až mi spadly brejle! A pak je ten blbec sežvejkal!“

„No jo je to štěně, ale tak ať ho ke mně nevodí! Já sem tady z Nuslí, von z Čerňáku a leze ke mně přes celou Prahu furt.“

Hasiči - napsala Lucie Vacková

Sejde se takhle jednou v hospodě Jarda, Fanda a Venda. Jsou to dobrovolní hasiči. Plánují cvičný výjezd.

Fanda má za úkol zapálit hromadu roští na louce nad vesnicí. Poté má přijet Jarda s Vendou hasit. Fanda zapaluje hromadu. Hoří skvěle. Jarda s Vendou se chystají k akci. Požární auto se nedaří nastartovat.

Moře v plamenech - napsala O. D.

Nevím, co mě tenkrát probudilo. Mohl to být ohlušující řev tryskáčů nebo barevné obrazce promítající se mi na víčka. Možná mě vzbudila starší sestra, která byla vždycky lehčí spáč než já. Jako by nade mnou bděla i v noci. 

Snad jsme vyšly z pokoje společně, věřím, že by mě nenechala samotnou. Postupem času jsem vzpomínky na tu noc, vlastně brzké ráno, odsunula někam do podvědomí. Podvědomí tak hlubokého, že na povrchu zůstalo spíš to hezké.

Ukrajina očima ruských vojáků - napsaly Lucie Vacková a Veronika Štětková

Z Facebooku Miloně Mlhy

Zadání: Zkuste popsat, co se podle vás děje v hlavě ruských vojáků na Ukrajině.

Zajatec
Lucie Vacková

Na ten jeho pohled už nikdy nezapomenu. Prásk!
Byla to vteřina. Nikdy mě nenapadlo, že to udělám. Že dokážu zabít člověka. 

Je to tak snadný, zamířit, stisknou spoušť. A je to. Ale nemoh jsem v tu chvíli nic jinýho dělat, jinak by zabil on mě.