Lavice v řadách i nedostatečný počet židlí, co se viklají. Tabule posunutá dolů, ledabyle smazaná prastarou houbou. Stopy po křídě. A houba samozřejmě ležela na zemi. Vždycky spadla.
Dlouhé černé rolety doteď nikdo nepoužil. Určitě ne od té doby, co jsem je jednou o přestávce všechny stáhl dolů, balancujíc na přistrčené lavici. Tu lavici jsem neměl rád. Ale nikdy jsem nebyl z těch, co po sobě zanechají vyškrábanou stopu ve dřevě. Jen jsem odešel.
A všechno zůstalo na svém místě. Police s učebnicemi zapomenuté vzadu i plakáty, co se pokaždé zkroutily na zem, když někdo prošel kolem. A dveře na půdu, kam jsem se nikdy neodvážil.
