Už hodinu přemýšlím, zda budu mít dost odvahy přespat přímo na hradě v místě, o kterém se říká, že na něm straší. Jsem vybavená spacákem, baterkou i mobilem s kamerou na noční vidění, ale stále ještě trochu váhám a čtu si příběhy různých badatelů, kteří to už přede mnou zkusili. Svojanov je totiž jedním z nejtajemnějších českých hradů, a proto láká... Kolik lidských příběhů se tu od středověku odehrálo, a ne všechny měly happyend. Dokladem jsou zdejší pověsti o zazděných silných mužích a dokonce i dětech. Také se dívám se na video novináře a spisovatele Jaroslava Mareše, který přespal na Svojanově v sálech, o kterých se traduje, že se v nich odehrála velká rodinná tragédie.
V roce 1801 se prý majitel Jiří Heisler rozhodl dostavět zřícené části hradu a zahájil stavební práce. V dámském pokoji postavil lešení, které se stalo osudným jeho malé dceři Kateřině. Lešení na dívku spadlo a vážně ji zranilo. Děvčátko ještě stačilo doběhnout do tatínkovy pracovny, ale marně volalo o pomoc. Kateřina zemřela a její duch se od té doby zjevuje a prochází stejnou cestou jako ona. Jaroslav Mareš se pokusil tuto skutečnost prozkoumat. Zkušenost z nočního pobytu na hradě popsal takto:
Duchoměr byl opět poněkud lenivý, ale před třetí ráno se přeci jen začal trochu projevovat. Dveře, oddělující osvětlenou část paláce se skříní, kam děvčátko doběhlo, od zhasnuté části, ve které jsem byl já, se přesně ve tři ráno otevřely. Průvan jsme vyloučili. Všechna okna byla zavřená a těsnila. Navíc venku bylo bezvětří.
Jsem rozhodnuta – pokusím se následovat badatele a přemluvím kastelána, abych mohla v pokoji strávit jednu jedinou noc. Základní výbavu mám, zima mi snad nebude. „Kdyby něco, volej, klidně i v noci,“ říká mi správce hradu a já pro jistotu ještě kontroluji, zda mám nabitý mobil, kdyby mi přeci jen bylo úzko a já potřebovala vysvobodit. Baterie ukazuje 100 procent.
První hodiny jsou stejné jako na videu – ticho, klid, tma. Čas mi běží spíš pomaleji než rychle. S blížící se půlnocí se mi klíží oči, a tak pro jistotu nastavuji budík na půl třetí. Probouzí mne zvuk podobný pláči a silné světlo. Pak slyším z dáli zarachotit klíč v zámku a hlas paní průvodkyně: „Po schodech nahoru a tam na mne prosím počkejte…“ To není možné! Ten výrazný zvuk nebyl pláč zazděných dětí, ale páva, který si po ránu vykračuje po nádvoří. Venku už se dávno rozednilo a bude nejmíň devět, když začíná prohlídka. Já tu tajemnou noc úplně zaspala! Hledám mobil a přemýšlím, proč nezazvonil. Je úplně vybitý. Takže nakonec přeci jen záhada?
Duchoměr byl opět poněkud lenivý, ale před třetí ráno se přeci jen začal trochu projevovat. Dveře, oddělující osvětlenou část paláce se skříní, kam děvčátko doběhlo, od zhasnuté části, ve které jsem byl já, se přesně ve tři ráno otevřely. Průvan jsme vyloučili. Všechna okna byla zavřená a těsnila. Navíc venku bylo bezvětří.
Jsem rozhodnuta – pokusím se následovat badatele a přemluvím kastelána, abych mohla v pokoji strávit jednu jedinou noc. Základní výbavu mám, zima mi snad nebude. „Kdyby něco, volej, klidně i v noci,“ říká mi správce hradu a já pro jistotu ještě kontroluji, zda mám nabitý mobil, kdyby mi přeci jen bylo úzko a já potřebovala vysvobodit. Baterie ukazuje 100 procent.
První hodiny jsou stejné jako na videu – ticho, klid, tma. Čas mi běží spíš pomaleji než rychle. S blížící se půlnocí se mi klíží oči, a tak pro jistotu nastavuji budík na půl třetí. Probouzí mne zvuk podobný pláči a silné světlo. Pak slyším z dáli zarachotit klíč v zámku a hlas paní průvodkyně: „Po schodech nahoru a tam na mne prosím počkejte…“ To není možné! Ten výrazný zvuk nebyl pláč zazděných dětí, ale páva, který si po ránu vykračuje po nádvoří. Venku už se dávno rozednilo a bude nejmíň devět, když začíná prohlídka. Já tu tajemnou noc úplně zaspala! Hledám mobil a přemýšlím, proč nezazvonil. Je úplně vybitý. Takže nakonec přeci jen záhada?
