NEROVNÝ BOJ - NAPSALA ANNA VOCELOVÁ

Drtí tě mlýnské kameny nevyhnutelnosti. Nemůžeš uniknout. Vnímáš ji čím dál zřetelněji, přesto si nadáváš, kdykoli na ni pomyslíš. Smrt.

Láskyplně hladíš Marka po vyhublé ruce a opakuješ: „To bude dobrý, miláčku, neboj, spolu to zvládneme…“ Přitom víš, že dobrý už to nebude… Vůbec netušíš, jak to bez něj zvládneš. On vždy držel celou rodinu, byl ti nejen manželem i nejlepším kamarádem, rádcem, podporou. Teď celou rodinu drží v šachu nemoc, která se v jeho těle rozpíná se stejnou vervou, s jakou on žil svých čtyřicet zdravých let.Děti jsou na prázdninách u babičky, takže sice nemusíš řešit obědy, jejich rvačky, ani žalování, zároveň máš tím víc času na nostalgii. Zapneš televizi, kde opakují finálový zápas hokejistů z Nagana. 

Marek spí, tobě tečou slzy po tvářích. Tehdy před pětadvaceti lety jste se při vítání zlatých hochů na Staromáku seznámili. Stála jsi vedle něj v dresu Jaromíra Jágra a zpívala sborově s Michalem Davidem „My jsme ten správnej tým.“ 

Slovo dalo slovo, pusa dala pusu a zanedlouho se ten správnej tým stal z vás. Bylo vám sotva dvacet a malovali jste si krásnou budoucnost. Že se vám do cesty postaví soupeř, nad kterým nelze zvítězit, nenapadlo ani jednoho z vás.

„Prognózy jsou nejisté…“ řekl vám na začátku boje primář. „Někdo se s tím pere i deset let, někoho to položí za rok.“ 

Věřili jste, doufali, ovšem nevyzpytatelná amyotrofická laterální skleróza převzala pevně otěže vašeho života. Sešup od prvního vrávorání k dalšímu ochabování byl rychlejší, než jste si dokázali připustit. Třes, brnění, nejistá chůze, po půlroce zhoršení řeči, po roce uvěznění na polohovací posteli. Postupně přestával ovládat nohy, pak ruce, svaly obličeje, hlasivky, svěrače, přibyla nutnost krmení sodnou, odsávání hlenů a problémy s dýcháním.
Během pár měsíců se z tvého milovaného chlapa stala bezvládná kostra potažená kůží, z nejlepšího životního nahrávače se stalo tvé tréninkové závaží.
Ty tam jsou časy milování, potápění u egyptských útesů, smíchem protknuté chvíle, kdy učil kluky na Špičáku lyžovat a soutěžil s nimi, kdo cestou udělá více obloučků. Teď řešíš maximálně to, jak předejít proleženinám, jestli má dostatek kyslíku v plicní ventilaci a čistou plenu.
„Je tohle ještě k žití?“ honí se ti hlavou poslední dobou den co den. Prosíš Pána Boha, ať už to utrpení skončí, ale vzápětí se sama nenávidíš za to, že sis dovolila na to jen pomyslet.
Když jsi sama, brečíš do polštáře, ale před ostatními slzy polykáš. Víš, jak Marka trápí, když tě vidí smutnou, jak těžce nese, že syny neuvidí vyrůstat. Osmiletý Kuba si jeho konec moc nepřipouští, ale dvanáctiletý Jonáš situaci vnímá a je vidět, jak špatně ji snáší. Je mu jasné, že improvizovaný nemocniční pokoj ve vašem domě nevěstí nic dobrého. 

„Mami, proč se táta tak dlouho trápí? Nebylo by pro něj lepší, kdyby umřel?“ zeptal se tě nedávno. 

Nedokázalas mu odpovědět. Nedokázala jsi upřímně odpovědět ani sama sobě. Nejednou tě napadlo, jaké by to bylo, kdybys mu omylem vyrvala z břicha tu zasranou výživovou sondu, nebo náhodou nepřipojila dýchací přístroj… 

Kdybyste žili v Nizozemí nebo v Kolumbii, stačilo by vyslovit ve stavu příčetnosti poslední přání a nemuseli byste se dostat až sem - do situace, kdy zcela zdevastovaná tělesná schránka vězní Markův mozek jedoucí na plné obrátky a srdce ne a ne vypnout. Ty tomu jen bezmocně přihlížíš.
Už jsi z té čtyřiadvacetihodinové péče unavená, nicméně stále jako robot plníš vše, co je třeba. Markův definitivní odchod tě totiž děsí víc než cokoli jiného. Nemusí. 

Smrt není zlá, plíživé odcházení je mnohem horší.