Selhání: Almérie a Emerich - napsala Lenka Prosecká

Štětcem se jen zlehka dotýkala téměř dokončeného obrazu. Skoro jako by ten obličej jen hladila.
Jarní slunce vlilo život jeho očím, zatočila se jí hlava a myšlenky se jí zatoulaly.
Její svatební den, kdy se sjela půlka aristokracie z celé Evropy, aby společně oslavili její domluvený sňatek. Hugo Maxmilián Thurn Taxis si bere Almérii z Belcredi. Připadala si jako loutka v pimprlovém divadle.

Najednou ucítila jak se na ní někdo upřeně divá. Emerich, Hugův bratr, vyhlášený vojenský stratég a ještě vyhlášenější krasavec, s tím nejkouzelnějším úsměvem na světě. Nevěděla, co s tím. Sklopila oči, ale by rozrušená a teplo se střídalo se zimou. 

S Hugem žádné takové mrazení nezažila během celého manželství. Ani nemohla. Moc se s ní na Loučeni nezdržoval. Jeho aktivity ho zaměstnávaly po celé Evropě, hlavně ve Vídni. Z povinnosti se narodily tři děti. 

Loni oslavila 35. narozeniny. Její mamá byla v tomto věku již babičkou. Ze snění ji vytrhly věžní hodiny. 

Odbíjely šest. 

 Odložila barvy a štětec a svižným krokem scházela do svých komnat. Komorná již čekala. Dnes se chtěla líbit.
Vešla do salonu. Hugo, Emerich i další panstvo postávali již u krbu se svojí sklenkou. 

Emerichova zjizvená tvář ji vítala s něčím, co se jen vzdáleně podobalo úsměvu. Od jeho zranění, které mu znetvořilo půlku tváře, uplynulo již 7 let. 

Neoženil se. 

Jejich pohledy se střetly a zůstaly tak déle než etiketa a aristokratické vychování dovolovalo. 

Po večeři se k ní přitočil a do rukavičky ji sklouzlo něco těžkého a studeného. Klíč. Klíč od jejího malířského alteliéru. Ztuhla. V tom snění zapomněla zamknout. Ted jí to došlo. Proto ty úsměvy a potutelné pohledy. Emerich tam byl a viděl obraz. 

 Lekla se a zároveň se jí ulevilo. Se svícnem, který jen zlehka osvětloval jeho tvář, na ni čekal v zákoutí její ložnice. Mlčky k ní přistoupil a pak sotva slyšitelně vydechl „ Drahá Almo..“
Marie Terezie bylo dítě s tím nejkouzelnějším úsměvem na světě. 

Škoda, že to Emerichovi nemůže říct.