„Já ti dám, ty hajzle, to máš za to všechno, cos mi prováděl,“ křičela v duchu, zatímco tiše bodala do měkké tkáně. „Za ty slizký řeči, funění do ouška, olizování pupíku, prsty tam dole. To kvůli tobě ztuhnu pokaždý, když se mě Jakub pokusí políbit na krk, kdykoli mi chce něco pošeptat. Chce se mi z tebe blejt. Ne, už nejsem ta poslušná holčička, která nic neřekne, protože by to mohlo bejt ještě horší.“
Pozorovala krevní vodotrysk způsobený přesně mířenou ránou do krkavice. Dívala se na matčina obšťastnitele, jak chroptí a pomalu mění barvu. Pendlovky odbily půlnoc, když jeho svaly definitivně ochably.
Vyplížila se z domu, aby ji nikdo neslyšel a rozeběhla se neznámo kam. Déšť stékající po jejím obličeji se mísil se slzami úlevy. V pravé ruce stále křečovitě držela tenký filetovací nůž, který ji před pár minutami konečně osvobodil. „Kam s ním?“ přemýšlela zrovna ve chvíli, kdy zazvonil budík.
Bylo půl sedmé.
„Neee, ještě chvíli,“ přemlouvala sebe i vteřinovou ručičku. Učila se buhví do kolika statistiku, takže se jí z postele vůbec nechtělo. Jenže profesorku Hlavsovou by jistě neobměkčilo, že se Julii dnes ve snu znovu otevřela nejodpornější kapitola jejího života. Stavy úzkosti z nezvaných návštěv v holčičím pokoji ji tu a tam stále přepadaly. Při každé vzpomínce na jeho hnusný odér se jí zvedal žaludek. Po celou dobu svého zneužívání si představovala, jak by mu ten jeho odporně napuchlej jazyk ráda uřízla zaživa. Chtěla, aby trpěl jako prašivej pes, kterej se bojí o svůj život, chtěla prostě, aby chcípnul.
„Neboj, Julčo, už je to dávno za tebou,“ uklidňovala samu sebe při čištění zubů. „A pamatuj si, že oproti tomu dobytkovi jsou medián se směrodatnou odchylkou naprostá brnkačka. Kuba ti kdyžtak poradí.“
Na to, že skoro vůbec nespala, cítila obrovskou úlevu, jako by snad otčíma ze světa sprovodila doopravdy. Přitom v reálném životě to za ni udělal před deseti lety mezistátní rychlík na přejezdu u Kolína.
Myšlenka: Trauma prožité v dětství nám i v dospělosti může otrávit nejeden sen.
"Co bude dál? ...aneb otevření příběhu uprostřed děje"
Proč to cvičíme: Naše příběhy mohou začínat v různé časové fázi.
1. Začínáme vyprávění od začátku, postupujeme chronologicky až k vyvrcholení a závěru.
2. Začínáme od konce a vracíme se na počátek věcí, kdy se objasní, proč to dopadlo, jak to dopadlo...(často v detektivkách)
3. Příběh začneme uprostřed. V bodě, kdy děj už probíhá. Vybereme nejdramatičtější okamžik, kdy začít.
(Pozn.: Shakespeare mohl Hamleta začít pohřbem Hamletova otce nebo následným sňatkem Hamletovy matky se strýcem Poloniem, ale rozhodl se otevřít to okamžikem, který s největší pravděpodobností přiměl Hamleta přehodnotit nedávné události. Okamžikem, kdy na scénu vstupuje duch jeho otce, který se dožaduje pomsty.)
A vaším úkolem pro dnešek bude začít uprostřed:
Představte si úvodní scénu: Žena stojí v noci v uličce v dešti a v ruce drží nůž.
Pak si, aniž byste o tom příliš přemýšleli, zkuste představit hned další věc, která se stane, pak další a další. A zkuste napsat celý příběh. Jak to dopadne, je jen na vás. Nebojte se použít všechny cihličky a třeba i esence. Nebojte se zapojit například i nějakého ducha... Fantazii se meze nekladou!
A pozor! Až dopíšete, přečtěte si znovu vaše příběhy o ženě s nožem v ruce a pokuste se definovat hlavní myšlenku vašeho vyprávění. Jak na to? Například hlavní myšlenka Orwellova románu 1984 by mohla znít: Totalita je zrůdný systém. Romeo a Julie má jako hlavní myšlenku: Velká láska překoná i smrt. Král Lear: Slepá důvěra vede ke zkáze. Othello: Žárlivost ničí sebe sama i objekt své lásky.
Zkuste najít ve svých příbězích hlavní myšlenku, základní pohnutku, hnací sílu, onu premisu, jak se také říká. A zvykněte si hledat ji vždy. Když dopíšete, zamyslete se nad tím, o čem to vlastně je. A pokud to najdete, tak podle toho příběh upravte. Vaše příběhy tak dostanou další rozměr.
