Na sobě měla jen lehké, teď úplně promočené letní šaty a byla bosa. V ruce svírala dlouhý ostrý nůž. Vyděšeně ho zvedla až k očím a nechápavě si ho prohlížela. Nebyl jí povědomý. Vlastně nic jí nebylo známé. Paměť selhala, vnímala jen realitu. Chtěla ten hrozný nástroj odhodit, ale uvědomila si, že je úplně sama a bezbranná v dost děsivém místě, kde zcela jistě nikdy nebyla. Má aspoň zbraň. „Musím se odsud dostat. Musím.“
Klopýtavě vyrazila kupředu. Ulička dlážděná velkými kameny se pomalu svažovala a mizela v neproniknutelné temnotě.
Za jedním z oken se pohnula záclona a osvobozené světýlko na vteřinku ozářilo mokrou dlažbu. A také ji. Šaty potrhané, špinavé, na zápěstí pravé ruky svírající nůž rozšklebená, ale čistá rána. Krev vymyl lijavec.
Za jedním z oken se pohnula záclona a osvobozené světýlko na vteřinku ozářilo mokrou dlažbu. A také ji. Šaty potrhané, špinavé, na zápěstí pravé ruky svírající nůž rozšklebená, ale čistá rána. Krev vymyl lijavec.
„Někdo mi ublížil? Nesleduje mě?“
Tep se jí prudce zrychlil. Cítila, jak ji začíná dusit rostoucí panika. Proti své vůli se zastavila a zadívala se znovu na okno, odkud před chvilkou vyletěl ten oslnivý paprsek. Za sklem byla už naprostá tma. Někdo zhasl. Kdo? A proč? Bez uvažování odbočila ke vchodovým dveřím. Někdo v domě je. Když mě bude chtít zabít, ať to udělá hned.
V tmavé místnosti seděla v rozložitém křesle shrbená mužská postava a ostražitě vyhlížela ven. „Krucinál, tak tohle mi ještě scházelo“, pomyslel si vztekle, jakmile zaregistroval, že ta žena o něm ví, a že zamířila k domu. Ztěžka vstal, odhodil deku, do které byl zabalený a vydal se jí naproti.
V tmavé místnosti seděla v rozložitém křesle shrbená mužská postava a ostražitě vyhlížela ven. „Krucinál, tak tohle mi ještě scházelo“, pomyslel si vztekle, jakmile zaregistroval, že ta žena o něm ví, a že zamířila k domu. Ztěžka vstal, odhodil deku, do které byl zabalený a vydal se jí naproti.
„Otevřete! Prosím, prosím...otevřete!“ bušila na vrata.
Po paměti sundal z věšáčku klíče, sestoupil po několika schůdcích do haly a po kratičkém zaváhání odemkl. Cvakl vypínačem. Stála tam jako zmáčený přízrak z jiného světa. Zplihlé dlouhé světlé vlasy zpola zakrývaly obličej, Rozmazané líčidlo jí propůjčilo výraz čarodějnice.
„Prosím vás,“ vyrážela ze sebe plačtivě, „prosím vás... Já nevím, kde jsem. Nevím, co se stalo. Pomozte mi! Prosím!“
Neochotně otevřel dveře a mlčky pokynul, aby vstoupila. Zahlédl nůž.
Neochotně otevřel dveře a mlčky pokynul, aby vstoupila. Zahlédl nůž.
„Proboha!“ vyrazil ze sebe.
„Kdo vlastně jste? Ne...ne, dál nechoďte. Mám někam zavolat? Policii?“
„Ne, proboha, nikam nevolejte!“
„Ne, proboha, nikam nevolejte!“
Poslední slovo s ní otřáslo a v mozku náhle cosi zablikalo.
Ponurý svět, v němž se nacházela, zmizel. Ocitla se na zahradě. Všechno kvetlo. Někdo stál vedle ní. Muž nebo žena? Nebyla si to ještě schopná vybavit. Cítila jen nepříjemný pach. Přeslazený, těžký, dusivý. Nějaký silný parfém. Bouřil se jí žaludek. Ano. Vedle stála žena. Koutkem oka zahlédla její husté černé vlasy a divoký výraz.
Ponurý svět, v němž se nacházela, zmizel. Ocitla se na zahradě. Všechno kvetlo. Někdo stál vedle ní. Muž nebo žena? Nebyla si to ještě schopná vybavit. Cítila jen nepříjemný pach. Přeslazený, těžký, dusivý. Nějaký silný parfém. Bouřil se jí žaludek. Ano. Vedle stála žena. Koutkem oka zahlédla její husté černé vlasy a divoký výraz.
Možná se jí udělalo špatně z toho, že ta osoba byla tak blízko u ní. Nebezpečně blízko. Před chvilkou se o něčem zle pohádaly. Kromě toho pachu si jasně uvědomovala, že z té osoby má strach. Proč ale? Co to jen proboha na ni ta ženská křičela? Zoufale namáhala mozek, ale nějak se jí zasekával. Všechno obestřela tma.
K plnému vědomí se probrala znovu v tom neútulném pokoji. Ležela na nějakém tvrdém slamníku. Asi musela omdlít. Nad ní se skláněl vrásčitý obličej a něco jí cpal mezi rty. Láhev.
K plnému vědomí se probrala znovu v tom neútulném pokoji. Ležela na nějakém tvrdém slamníku. Asi musela omdlít. Nad ní se skláněl vrásčitý obličej a něco jí cpal mezi rty. Láhev.
„Jen si lokněte,“ zahuhlal stařec. „To vás probere!! Je to pálenka. Moje vlastní výroba.“
Rozkašlala se a prudce se posadila. Rozhlížela se nechápavě kolem. Co tady vlastně dělám, jak jsem se sem dostala?“
Rozkašlala se a prudce se posadila. Rozhlížela se nechápavě kolem. Co tady vlastně dělám, jak jsem se sem dostala?“
Byla zmatená. Poté se jí zase v před vnitřním zrakem ty zašlé plísní pokryté zdi starochova příbytku začaly rozplývat. Paměť se polehoučku znovu vracela. Jasně, nežli sem k tomu starému muži přišla, opravdu stála na nějaké zahradě. Ne na nějaké. Na své vlastní zahradě, kterou si s láskou hýčkala. Pevně zavřela oči, a vzpomínky ji zahltily jako příval světla. Ano, s tou ženou se zuřivě dohadovala u záhonu. Obě prudce dýchaly. Chtěla tu strašlivou situaci nějak uklidnit.
„Ustřihnu ti pár růží, chceš? A pak půjdeme do domu. Nebylo to tak, jak si myslíš. Vysvětlím ti to,“ snažila se navodit smířlivou atmosféru.
„Nemáš mi co vysvětlovat!“ Její hlas byl ostrý, nepříjemný. Jako ta její voňavka.
„Prosím tě, to celé je omyl! Uklidni se! Opravdu ti to vysvětlím.“
„Ty zrůdo,“ zaječela ta ženská a udělala prudký výpad směrem k ní. Rukou, ve které držela květ růže, jí vzápětí projela nesnesitelná bolest...
Jasný obraz zřejmě ne tak dávné scény znovu pohasl. S námahou otevřela oči. Byla znovu zpátky v tom neútulném bytě.
„Nemáš mi co vysvětlovat!“ Její hlas byl ostrý, nepříjemný. Jako ta její voňavka.
„Prosím tě, to celé je omyl! Uklidni se! Opravdu ti to vysvětlím.“
„Ty zrůdo,“ zaječela ta ženská a udělala prudký výpad směrem k ní. Rukou, ve které držela květ růže, jí vzápětí projela nesnesitelná bolest...
Jasný obraz zřejmě ne tak dávné scény znovu pohasl. S námahou otevřela oči. Byla znovu zpátky v tom neútulném bytě.
„Zdálo se vám něco?“ zeptal se stařík, který teď stál u jejího lůžka s kouřícím hrnkem v rukou. Jeho oči ale nabyly znovu ten prvotní číhavý výraz. Někoho jí ten děda připomenul.
„Ne, děkuju. Čaj nechci. Potřebuju si odpočinout!“ pronesla slabým hlasem a stulila se pod chatrnou přikrývku.
„Ne, děkuju. Čaj nechci. Potřebuju si odpočinout!“ pronesla slabým hlasem a stulila se pod chatrnou přikrývku.
„Musím... „ za zavřenými víčky se jí vynořila nová vzpomínka, tentokrát zcela jasná. Ocitla se znovu v pokoji, ale ne v tomhle, v jiném. Ve velikém, vzdušném, zařízeném drahým elegantním nábytkem.
„To je přece můj dům. Jsem doma...“ zaradovala se. Obraz vyvolaný vracející se pamětí měl jasné kontury. Ležela jen v lehounkém negližé v prostorné čisté a voňavé posteli.
„Zlato,“ zavolala směrem ke koupelně, a líně se protáhla.
„Nezajel bys do města sám? Ráda bych jela s tebou, ale mám nedodělanou práci na zahradě. A v noci má přijít bouřka!“
„Jasně miláčku. A nechceš něco pěkného přivézt?“ Muž, který vyšel z koupelny, ji políbil něžně na rty. Měl stejné oči jako ten stařík.
„Stačí, když si spolu uděláme pěkný večer,“ usmála se smyslně a začala se oblékat.
Večer se místo jejího manžela ve dveřích objevila policie.
„Jasně miláčku. A nechceš něco pěkného přivézt?“ Muž, který vyšel z koupelny, ji políbil něžně na rty. Měl stejné oči jako ten stařík.
„Stačí, když si spolu uděláme pěkný večer,“ usmála se smyslně a začala se oblékat.
Večer se místo jejího manžela ve dveřích objevila policie.
„Váš muž měl nehodu,“ řekli s vážnými obličeji.
„Zemřel na místě.“
Ano! Vybavila si radost, kterou se snažila neobratně zakrýt kapesníkem přitisknutým na suché oči. „Děkuji, nechte mě teď prosím samotnou. Ano, samozřejmě, kdyby bylo potřeba, budu vám k dispozici,“ vypoklonkovala policisty ze dveří. Vyšetřování nezjistilo nic. Její kamarád Ruda, mechanik, měl opravdu zlaté ruce.
„Byla jsem úžasná truchlící vdova,“ ušklíbla se svému živému obrazu. To už jí hlava pracovala naplno. Viděla sebe samu, jak si pár měsíců poté vyzvedává tučnou pojistku, kterou s manželem uzavřeli krátce před tím neštěstím.
„Dobrý to bylo,“ usmála se, „a třeba si z toho pořádný kus ukousnul Ruda za odvedenou práci, zbývá mi pořád dost, abych si mohla dobře žít....
Tenhle návrat do současnosti byl velice příjemný. „Teď udělám nejlíp, když vstanu, poděkuju dědkovi za prokázané dobrodiní a co nejrychleji se vypařím,“ špitala si pro sebe. . Jenomže...
Tenhle návrat do současnosti byl velice příjemný. „Teď udělám nejlíp, když vstanu, poděkuju dědkovi za prokázané dobrodiní a co nejrychleji se vypařím,“ špitala si pro sebe. . Jenomže...
„Pane Bože. Vždyť to není všechno.“
Znovu se zachumlala do deky, a předstírala tvrdý spánek. Musela přemýšlet dál. Kruci, jak se to mohla ta moje bývalá švagrová, manželova méně podařená sestra,, dozvědět? Taková husička. Nevyzvonil jí to Ruda? Je to hodně pravděpodobný. Slyšela jsem, že si s tím automechanikem něco začala! Tak proto mě chtěla zabít! Z pomsty. Naštěstí jí to nevyšlo. Ten nůž jsem jí vykroutila.... a.... a... Vždyť já ji taky zabila!!!! Těžce oddychovala, zalitá studeným potem.
Znovu se zachumlala do deky, a předstírala tvrdý spánek. Musela přemýšlet dál. Kruci, jak se to mohla ta moje bývalá švagrová, manželova méně podařená sestra,, dozvědět? Taková husička. Nevyzvonil jí to Ruda? Je to hodně pravděpodobný. Slyšela jsem, že si s tím automechanikem něco začala! Tak proto mě chtěla zabít! Z pomsty. Naštěstí jí to nevyšlo. Ten nůž jsem jí vykroutila.... a.... a... Vždyť já ji taky zabila!!!! Těžce oddychovala, zalitá studeným potem.
„Co teď...? Vlastně nic. Bylo to v sebeobraně. Navíc, což se potvrdí, jsem tím šokem utrpěla krátkodobou ztrátu paměti. Jsem vlastně nevinná!“ Přistihla se, že si povídá nahlas. Zaslechla nějaký šramot. Vyskočila na nohy. Dívala se do očí svého muže. Ne! Do očí starce. V ruce držel nůž. „Tak to jsi ty!!! Ty jsi je zabila! Mého chlapce, a teď taky mou holčičku,“ brečel.
„Byli vším, co jsem měl. Nikdy jsem tě neviděl, ani na svatbu jste mě nepozvali. Chudák kluk. Nechtěl to, prý by ses nevyrovnala s tím, že pochází z tak nuzných poměrů. Zapřel mě. Kvůli tobě se celou tu dobu styděl za svýho tátu! Mrcho..!“
Chtěla uskočit. Nestihla to...
Zadání:
"Co bude dál? ... aneb otevření příběhu uprostřed děje"
Proč to cvičíme: Naše příběhy mohou začínat v různé časové fázi.
1. Začínáme vyprávění od začátku, postupujeme chronologicky až k vyvrcholení a závěru.
2. Začínáme od konce a vracíme se na počátek věcí, kdy se objasní, proč to dopadlo, jak to dopadlo...(často v detektivkách)
3. Příběh začneme uprostřed. V bodě, kdy děj už probíhá. Vybereme nejdramatičtější okamžik, kdy začít. (Pozn.: Shakespeare mohl Hamleta začít pohřbem Hamletova otce nebo následným sňatkem Hamletovy matky se strýcem Poloniem, ale rozhodl se otevřít to okamžikem, který s největší pravděpodobností přiměl Hamleta přehodnotit nedávné události. Okamžikem, kdy na scénu vstupuje duch jeho otce, který se dožaduje pomsty.)
A vaším úkolem pro dnešek bude začít uprostřed:
Představte si úvodní scénu: Žena stojí v noci v uličce v dešti a v ruce drží nůž.
Pak si, aniž byste o tom příliš přemýšleli, zkuste představit hned další věc, která se stane, pak další a další. A zkuste napsat celý příběh. Jak to dopadne, je jen na vás. Nebojte se použít všechny cihličky a třeba i esence. Nebojte se zapojit například i nějakého ducha... Fantazii se meze nekladou!
Chtěla uskočit. Nestihla to...
Zadání:
"Co bude dál? ... aneb otevření příběhu uprostřed děje"
Proč to cvičíme: Naše příběhy mohou začínat v různé časové fázi.
1. Začínáme vyprávění od začátku, postupujeme chronologicky až k vyvrcholení a závěru.
2. Začínáme od konce a vracíme se na počátek věcí, kdy se objasní, proč to dopadlo, jak to dopadlo...(často v detektivkách)
3. Příběh začneme uprostřed. V bodě, kdy děj už probíhá. Vybereme nejdramatičtější okamžik, kdy začít. (Pozn.: Shakespeare mohl Hamleta začít pohřbem Hamletova otce nebo následným sňatkem Hamletovy matky se strýcem Poloniem, ale rozhodl se otevřít to okamžikem, který s největší pravděpodobností přiměl Hamleta přehodnotit nedávné události. Okamžikem, kdy na scénu vstupuje duch jeho otce, který se dožaduje pomsty.)
A vaším úkolem pro dnešek bude začít uprostřed:
Představte si úvodní scénu: Žena stojí v noci v uličce v dešti a v ruce drží nůž.
Pak si, aniž byste o tom příliš přemýšleli, zkuste představit hned další věc, která se stane, pak další a další. A zkuste napsat celý příběh. Jak to dopadne, je jen na vás. Nebojte se použít všechny cihličky a třeba i esence. Nebojte se zapojit například i nějakého ducha... Fantazii se meze nekladou!
