25. května 2022

Lov na papouška - napsala Adéla Podrazká

Jen jsem na vteřinu odvrátila zrak a už je pryč. Žlutý papoušek svižně vyskočil z otevřené klece, kam jsem před chvílí sypala čerstvé zrní, a vzdušnou čarou přeplachtil do rohu obýváku. Bylo to hrubé přistání, papoušek si nabil zobák o dveře, ale nezdálo se, že by ho to nějak trápilo. Spokojeně seděl na koberci a fascinovaně pozoroval pokojová kvítka.

,,Ty parchante," řekla jsem frustrovaně. Klekla jsem si před něj a položil
a poblíž klacík, aby na něj vlezl.

,,Flocky," lákala ho líbezným hlasem. Ale on vypadal, že mu jeho vlastní jméno vůbec nic neříká. Mladé nevychované kuře. Skutečnost, že ani není můj a nezná mě tak dobře, moc nepomáhala.

Nějakou dobu jsme oba nehybně dřepěli na zemi. On zíral na mě já na něj. Utahoval si ze mě. Došla mi trpělivost, vzala jsem hadr a hodila ho na něj. Papouch jen překvapeně hvízdl a nechal se v hadru odnést do klece. Zavřela jsem za ním dvířka.

,,Tetě ani muk," řekla jsem mu. ,,Toto tvoje dobrodružství zůstane jen mezi námi."