Dneska vybíral hru brácha. Je malej a většinu her, co hrajeme, nechápe. Vybral si proto Člověče, nezlob se. Šoupu s figurkou, házm znova, čtyři. Háže máma, umisťuje do domečku, háže táta. Dva.
„Tahle hra je naprosto stupidní.,“ zamručí, protože má ještě všechny figurky na začátku a čeká na šestku.
„Prosimtě, hraj,“ okřikne ho máma a obě letmo kouknem na bráchu, jestli si útok na hru nevyloží útokem na svou osobu. Dobrý, soustředí se na hod kostkou. Asi to nezamýšlel, ale kostka srazí všechny čtyři figurky tátovy barvy.
„Tak koukej kam házíš, podej mi to z tý země, ježiši!“
„Tak promiň,“ utrousí brácha, trochu naštvanej, že musí pod stůl a následně i proto, že mu pod stolem padla šestka, ale protože je malej, tak mu to nikdo nevěří a musí házet znova.
Házim já, pět. Háže máma, jedna. Háže táta, čtyři.
„Já si prostě nasadim, tohle nemá jinak smysl. Ta kostka je špatně vyvážená a já na tohle teda vopravdu nemam trpělivost. Ani nervy.“
Následuje několik sprostých slov, fňukání bráchy, že je to nefér, další várka vulgarit. A pak ještě jedna, to když i po nasazení figurky na herní desku padne tátovi další dvojka.
Dalších pár kol je celkem v klidu. Tátovi se povedlo znova nasadit a dokonce bráchovi jednu figurku vyhodil, takže ho tenhle rodinnej souboj snad i trochu začal bavit. No změnilo se to celkem rychle, když máma hodila dvakrát šestku a vyhodila tátovi figurky dokonce dvě. A to těsně před domečkem!
„Tak na to se můžu… já už to prostě nehraju, si tu podělanou hru dohrajte sami. Proč že to vůbec hrajem? Tahle debilní hra nemá vůbec žádnou strategii, to je prostě jenom o náhodě. Navíc ta nevyvážená kostka…“
„Jaká nevyvážená kostka? Vždyť jsi spoustakrát hodil dobrý čísla, pojď to dohrát,“ zkouší to na tátu máma. „Aspoň kvůli dětem,“ dodá.
„Tak když volí úplně pitomý hry, to prostě nemá smysl, proč prostě nemůžeme jako rodina, nevim, třeba koukat na telku.“
Poznámka o tom, že volíme stupidní hry, už se ovšem dotkla i bráchy. Snažila jsem se chvíli hrát dál bez táty, ale fakt mám pocit, že na bráchu tyhle, no, jsou to stupidní hry, ale maj na něj fakt nějakej účinek dokonalý rodiny, nebo nevim. I když často prohrává. A teď když má pocit, že to zkazil výběr jeho hry… No prostě hystericky brečí, chce hrát dál a přes slzy se snaží trhaně vyjádřit svou žádost, jenže táta je taky hysterickej, protože ho bráchův křik asi obtěžuje, nebo co. A máma taky křičí, že je prej kouzelný, jak dokáže táta všechno tak rychle zkazit.
No, člověče, nezlob se!
