„Sleduj, jsou tam!“ vytrhne mě z úvah můj partner Míra, když naše loď přibržďuje. Podívám se dolů ve chvíli, kdy obrovské monstrum otvírá svoji velkou tlamu, aby přefiltrovalo hektolitry vody plné planktonu.
„To nedáš, to nedáš…“ snaží se mě zlomit mé vnitřní já, zatímco si nasazuji ploutve a zkouším jednu masku se šnorchlem za druhou tak, aby mi dobře sedla. Už nemám moc času přemýšlet nad tím, co mě tam dole čeká. Z nástupu paniky mě vytrhne kapitán lodi: „Půjdete ve skupinách po třech, čas je omezený, jakmile zavolám, vrátíte se na palubu.“
Ani se nenaděju a stojím ve frontě po boku Míry. „Teď!“ Bez přemýšlení skočím. Pode mnou se rozprostře nekonečně hluboký oceán a já pocítím šílenou úzkost. „Dýchej, dýchej….“ Opakuji si svoji mantru a snažím se si alespoň trošku neuvědomovat, že sdílím prostor s největší parybou na světě.
Paprsky prosvěcující hladinu moře utvářejí krásný vějíř a já si vzpomenu na babičku, která nás v létě ovívala takovým tím laciným kouskem z pouti. „Ser na to, užívej života,“ říkávala, když jsem se jí svěřovala se svými strachy, a já si uvědomuji, jak moc mi zasadila tohle motto do hlavy.
„No, a jsem tady, babi, navenek plná odvahy, ale uvnitř malá jak ten plankton…“ vnitřně se pousměju a uvědomím si, že Míra není vedle mě. Klid, který se ve mně rozprostřel, mávnutím ploutve zmizel.
Začnu se hystericky rozhlížet kolem sebe, lapu po dechu tak, že mi úzká trubička šnorchlu nestačí.
V tu chvíli mi něco přejede přes lýtko.
„Ploutev!“ bleskne mi hlavou a se zděšením se otáčím vstříc své smrti. „Kreténe!“ zařvu do hloubky oceánu, když uvidím Mírův obličej, a musím se nadechnout nad hladinou.
„Co blbneš?“ kouká na mě a směje se jak blázen.
„Poplav se mnou, ty posero,“ chytí mě za ruku a já nechápu, proč to neudělal dřív. Po pár metrech se proti nám zjeví to šílené monstrum. Otvírá tlamu tak pomalu, můj dech je tak mělký, žralok je tak obrovský, já tak malá, přivírám oči, už si představuji, jak škrtám sirkou uvnitř jeho žaludku. Míra se nemůže nabažit té nádhery a stíhá plavat i fotit. Já se spíš modlím.
Nával adrenalinu mě udržuje při životě. 30 tun, 12 metrů živé bytosti nás míjí a já paradoxně začnu kopat nohama, abych se alespoň na chvíli svezla v proudu jeho trajektorie. Chci se ho dotknout, nechápu, co to dělám a kde se to ve mně bere.
„Poplav zpátky!“ křičím němě do šnorchlu a teprve začnu vnímat tu jedinečnou příležitost být tomuto tvoru tak na blízku. Zaplaví mě šílená euforie.
„Další skupina!“ ozve se z paluby lodi.
„Další skupina!“ ozve se z paluby lodi.
