10. října 2019

Cesta ven - napsala Aneta Vencovská

Že s tím musí nějak skoncovat, věděl Bani už dlouho. Ta myšlenka ho opouštěla jedině v práci, kde momentem zapnutí počítače s účetními doklady přepínal na autopilota. Dlouho žil s tou vnitřní prázdnotou jako s nepříjemnou spolubydlící.

Až jednoho dne ve vestibulu metra uviděl ji. Věnovala mu těkavý, zvířecí pohled, když si od ní bral jeden z letáků, které rozdávala.   

***

Autobus zavzdychal, jak řidič přeřazoval. V rádiu zrovna moderátoři rozebírali nejnovější posun v transformování obratlovců: „Měla by vláda přeměny zvířat legalizovat? Pošlete nám svůj názor...“


„Rozhodl jsem se správně?“
Bani klouzal pohledem po prázdných ranních tvářích spolucestujících. Mířili do továren a korporátů. Byly to tváře nevolníků, kteří na rozdíl od něj stále ještě žijí v iluzi naplněného života. Ne, promýšlel to přeci už tolikrát! Tři tisíce odpracovaných dní bez jediné absence. Dnes poprvé však Bani do práce nedorazí.   

V půlce obvyklé trasy se poklidně zvedl a stiskl tlačítko. Vystoupil z autobusu pod ocelové nebe, kterému ještě scházelo pár minut do rozbřesku. Ona už čekala opodál. 

Jakmile ho spatřila, otočila se zády a vydala se svižným krokem pěšinou, která vedla mrazem sežehlou trávou mezi fabrikami a logistickými sklady. Nemluvila. „Transformovaní nejsou tak úplně lidé,“ připomenul si.

Dovedla ho na kraj lesa za městem, kde už ho před budovou podobnou trafostanici vyhlížel bodře vypadající byznysmnn v nepadnoucím obleku. Podle hlasu spolu mluvili po telefonu.
„Rozhodl jste se dobře. Některý věci zkrátka člověk nikdy nezažije. A proto jsme tu my. Jako zvířeti se vám otevřou úplně nový perspektivy, to vám garantuju. Naprostá svoboda. Soulad s přírodou…,“ opakoval věty z letáku, které znal Bani nazpaměť, a tiskl mu při tom ruku.
„Přejděme rovnou k věci,“ přerušil ho Bani a vytáhl to jediné, co měl s sebou, - svazek bankovek. Muž s lehkým úklonem balíček přijal a pokynul směrem k trafostanici.
„Háčky na oblečení najdete po levý straně, pak se jenom postavíte do transformační jednotky. A tradá, les je jenom váš... Liška, nebo zajíc?“
„Liška,“ odvětil Bani. Dovnitř vešel už bez zaváhání. 
Jakmile se dveře automaticky zajistily, rozsvítila se červená kontrolka. Bani se nahý rozhlížel po hladkých kovových stěnách. „Je to jako ve sprše, akorát tu nikde není kohoutek ani sprchová hadice. Škoda, mohla to být poslední příležitost užít si výdobytky civilizace,“ pomyslel si pobaveně. „Jak to asi...“ Jeho myšlenka zůstala nedokončená.

***

Venku si byznysman povolil límec na košili a zapálil cigaretu. Nezaujatým pohledem sledoval svou liščí pomocnici, která se neuměle pokoušela poskládat všechny svoje lidské končetiny, aby se usadila na plastové židli.
Automatický zámek cvakl. Muž odhodil nedopalek třetí cigarety stranou a poodešel k zaparkované dodávce. Když se vrátil, opatrně pootevřel dveře. „Tak kde tě máme?“
Zevnitř se ozval váhavý zvuk drápků na dlaždicích. Pruh denního světla pronikl dovnitř a přelétl přes šedou náprsenku. Z kovové transformační jednotky vylézala liška. Neobratně kladla jednu nohu za druhou, ale s každým krokem nabírala větší stabilitu. Když tu její pozornost upoutal paprsek světla. Blýskly se oči jako korálky. V mžiku se odrazila zadníma nohama a rozběhla se vstříc venkovnímu světu.
„Ale kampak, kampak…“ byznysman náhle vsunul nohu mezi dveře. A než zvíře stačilo zareagovat, chytil ho za kůži na hřbetu a elegantním pohybem poslal do přistavené přepravky.
Přepravku odtáhl za protestu jejího obsahu zpátky do auta. Přitom hvízdl na svou pomocnici, která celou scenérii bedlivě sledovala. „Padej na místo, za chvíli má přijít další.“

***

Rozfoukal se vítr. Byznysman se podrážděně zahleděl vzhůru a hodil přes sebe prošívaný kabát. Z temného nebe se začaly spouštět sněhové vločky.

Žádné komentáře:

Okomentovat