13. září 2019

Octomilka v kuchyni - napsala Lenka Kalbáčová

"Kde to jsem? Jak jsem se sem dostal? Mamííííí, tatííííí, kde jste? Já mam takový hlad..."
Z vajíčka vykoukla malá rezavá hlavička s červenými očíčky.
"Tady to ale voní. Co to asi je? Zdá se mi, že by to mohlo být něco k snědku. Tak já to zkusím. Ostatní to taky jí, tak to asi nebude nic špatného. Počkej, uhni, pusť mě taky na kousek. Ty máš už pořádné panděro a já jsem se teď narodil a ještě jsem nic nejedl," řekl malý Octík a pustil se rychle do hnědého, napůl shnilého banánu.

"No mňam, to je dobrota. Nemůžu věřit tomu, že to jídlo je tak čerstvý a dobrý," řekl Octík a zakousl se do tlejícího sousta. Kolem se to hemžilo, přiletělo příbuzenstvo.
"Proč se všichni tak tlačí? Vždyť vedle, u koše, je místa dost a leží tam pěkně svěží hroznové víno, ze kterého teče výborná zkvašená šťáva."
Každý kouká, aby uzmul kus pro sebe, než přijde paní domácí s vysavačem.
"Jakmile klapnou dveře, zdrháme, jasný?" řekl kápo Mušák s plnou pusou. Ano, to je ten s tím velkým panděrem, který se ustavičně tlačí a stoupá mi na nohu.
"A co je to ten vysavač?" ptám se Mušáka. "To je něco k jídlu?"
"Nejsi blbej?" odvětí Mušák, který nemá nejmenší chuť vykládat mi o tom, co mě za chvíli čeká.
"Kluci, já nevim, měli bysme si najít nějakou novou skrýš. Řikám Vám, musíme se rozdělit. Pepa a spol. nahoru na skřínky, zalézt do květináče. Pavel a jeho grupa vlítne škvírou pod víko koše. A ty Octíku, poletíš se mnou. Za mikrovlnkou je to bezpečný, tu nikdo dlouho neodšoupl."


Žádné komentáře:

Okomentovat