13. září 2019

Čáp přiletí o prázdninách - napsal Zdeněk Modálek

Je to zhruba 10 měsíců, co jsem od přítelkyně obdržel dárkovou taštičku obsahující obrázek čápa s nápisem: Čáp přiletí o prázdninách. V první chvíli jsem to nechápal. Že by provokace směrem k soudruhu Babišovi? Nebo ten věčný instagram už definitivně vlezl mé drahé polovičce na mozek?
"Ještě tam něco máš," upozornila mě přítelkyně, když viděla můj zmatený výraz.
Sáhl jsem tedy do tašky podruhé a vytáhl roztomilý plastový dudlík.
"No, když jsem řekl, že bych si chtěl společné chvíle trochu okořenit, myslel jsem spíš na nějaké prádélko. Tohle je trochu úchylný."
„Jsem těhotná, ty jantare.“ nevydržela novopečená matka mou natvrdlost a vpálila mi tu radostnou událost rovnou do obličeje.
Trochu mě zaskočila. Spíš trochu víc. Vždyť paní doktorka plašila, že to asi ani nikdy nepůjde. No, není čas se zaobírat zbytečnostmi. Teď je potřeba udělat to nejdůležitější: naplánovat zapíjení.

O mnoho měsíců a mnoho rozporuplných reakcí příbuzných a kamarádů později se budím v krásné nedělní ráno. Slunce svítí, deprese z blížícího se pracovního rána přijde až večer, a tak mám opravdu dobrou náladu.
„Asi rodíme,“ prohodí směrem ke mně přítelkyně jako by nic.
„Tak asi nebo rodíme?“ ptám se na oplátku.
„Já nevím, ale myslím, že mi praskla voda...“
No, tak to asi není o čem pochybovat, ne?
Do porodnice přijíždíme kolem osmé ráno. Personál místního porodního oddělení je z nás opravdu nadšený. Není nad to být vyrušen u nedělní snídaně nečekanou prací.
Během vyšetření čekám venku a nějak se nemůžu rozhodnout, jestli už chci, aby to bylo ono. Stejně to nezáleží na mě, a tak přeruším tok myšlenek a jdu se podívat na facebook, kdo a kde včera pařil.
Vyšetření trvalo skoro hodinu a výsledný verdikt byl nezvratný: už je to tu.
Sestřička nás tedy odvádí na pokoj, kde budeme vyčkávat. Podle doktora je porod pravděpodobný až někdy v nočních hodinách. Pan doktor je v branži zřejmě nový, nebo jen nemá svůj den. Zhruba za dvě hodiny, zrovna když si s mojí rodičkou dáváme k obědu donesenou pizzu, přijdou velké bolesti. Až tak velké, že není schopná dojíst svojí quattro formaggi. Kdybyste ji a její stravovací návyky znali, vytušili byste, že jde opravdu, ale opravdu do tuhého.
Samotný porod popisovat nebudu. Každý, kdo měl tu čest, si vybaví ty chvíle bolesti, stresu, úlevy a štěstí. To, jak šíleně vypadalo miminko chvilku po porodu. To naše jako sytě fialový žabí muž. Nebo jak ho poprvé dostanete do ruky. Myslím, že by to určitě bylo na příspěvek o opravdu zajímavém zážitku. Ale já článek původně směřoval k druhému tématu - nezvaný host.
Jen klid. Nezvaný host není naše malé nadělení a v tuhle chvíli se už netřepe v benešovském babyboxu. Nezvaným hostem se stal strach. Takový plíživý, někdy potlačený, ale přesto všudypřítomný strach.
Dopadne to vyšetření dobře?
Co kyčle?
Ouška?
Trápí ho prdíky nebo něco vážnějšího?
Je nosítko zdravé nebo ho raději nekupovat?
A co očkování? Které? Nebo raději všechny?
Od porodu uběhl měsíc a na návštěvách se u nás protočilo snad celé příbuzenstvo. A jak jsem z pouček, rad a mouder pochopil, strach o děti už budu mít do smrti a je jedno, kolik jim je.
Jsem nakonec rád. Představte si, že by ten - i když nezvaný host - nedorazil. To by asi nebylo vše v pořádku, že…?

Žádné komentáře:

Okomentovat