 |
| Ilustrace: Aneta Kochová |
Většinu času trávila zcela nehybně na větvičce, splynutá s prostředím, připravena provést bleskurychlý výpad. Jednou však bylo její chování zcela odlišné. Vzbudila jsem se v hluboké noci žízní. Vstala jsem z postele a v rozespalosti kopla do terária na podlaze.
Promiň, Iris, snad jsem tě neprobudila, v duchu jsem si vyčítala svou neohrabanost. Pohlédla jsem do terária. Iris visela hlavou dolů na větvičce za zadní nohy a velmi nepokojně sebou vrtěla. Bylo to zvláštní. Klekla jsem na zem a zaostřila blíže. Všimla jsem si, že její vnější průhledná vrstva kůže na zádech praskla. Už mi to dochází, ona se svléká, svléká svoji kůži!
Měla jsem před očima velmi vzácnou scénku znovuzrození. Běžela jsem probudit sestru: „Vstávej, to musíš vidět!“ A tak jsme na zemi klečely v pyžamech nalepené na sklo terária už dvě. Ve snaze zbavit se své staré kůže se Iris kroutí a svíjí, natahuje a opět smrskává jako tahací harmonika. Mermomocí se snaží zvětšit trhlinu na zádech. Měkké tělíčko pod starou kůží, která již začíná mírně odstávat, vypadá jak oblečené do jemného hedvábí. Kudlanka ví, že nemá mnoho času – za nějakou dobu začne její tělo usychat a do té doby se musí dostat ven. Je to procedura, kdy se z jinak neohroženého hmyzího predátora stává snadná kořist. Dokonce i cvrček, který by normálně skončil v jejích pařátech, by si teď dovedl na kudlančím měkkém mase pochutnat. Ona to ví. Proto se snaží pracovat rychle. Podařilo se jí z trhliny vysoukat hrudník a nyní je výzvou udělat to samé s předními loveckými prackami. Stará průhledná kůže naprosto přesně kopíruje všechny ostny a výčnělky na těchto „loupeživých“ nohou, až to vypadá jako by byla jejich duchem. Po nich následuje hlava. Pokud by byl na místě kudlanky člověk, musel by při zavěšení hlavou dolů dát hlavu do extrémního předklonu a ještě vysvléknout tenoučká a zranitelná tykadla, která vypadají, že by se měla každou chvíli přetrhnout. Dokonce i z očí se odlupuje jemná éterická membrána. Její dlouhý zadeček, připomínající někoho líně soukajícího se ze spacáku, je již také z velké části uvolněn. Teď je na řadě vytáhnout z kůže dva zadní páry nohou – ty které drží celý hmyz na větvičce. To musí zvládnout s maximální opatrností, pád znamená deformaci měkkého těla i možnou smrt. Já i sestra držíme pěsti. Tak a je to, nohy jsou venku! Jediné, za co teď visí ve svlečce, je konec zadečku, čímž dostává vzezření akrobata na laně. Novýma nohama velice opatrně šmátrá po větvičce a hledá co možná nejjistější úchyt. Už má skoro vyhráno! Po pár minutách se úplně oddělí od své staré kůže a konečně si může odpočinout. Radujeme se! Její znovuzrozené tělo je zatím světlé a měkké. Teď si ho musí usušit. Nedivíme se, že už jí kůže byla malá, Iris se až neuvěřitelně zvětšila! Jako vzpomínka na její minulost stále vedle na větvičce visí její stará průhledná kůže jako duch. Au, moje kolena, mám už je celá otlačená! Jak by taky ne, letmým pohledem na budík odhaduji, že sledování této noční „One Woman Show“ trvalo přinejmenším půl hodiny! Díky, živote, za to, že jsem mohla spatřit tento zázrak metamorfózy, který se v přírodě děje miliony let, na vlastní oči. Nikdy na to nezapomenu.
