Pohádka o kotěti - napsala Aneta Kochová

Kdesi daleko na jednom statku se narodilo kotě. Až na svá modrá očka bylo dočista černé jako uhlí. Proto ten kocourek dostal jméno Uhlík. Uhlík byl neobyčejně bystré a zvídavé kotě. Sedlák ze statku ho však neměl moc v lásce. Věřil totiž, že černé kočky nosí smůlu. Uhlík o lidských pověrách však neměl ponětí a celé dny vesele skotačil na dvoře.
Jednou za horkého pozdně letního dne Uhlík opět vesele pobíhal po dvorku. Honil se za motýlkem a ani si v zápalu hry nevšiml, že vběhl přímo do cesty sedlákovi, který nesl plnou náruč polen. Sedlák se mu naštěstí na poslední chvíli stačil vyhnout, ale zavrávoral a polena mu popadala dolů. Jedno těžké poleno přistálo sedlákovi přímo na palec u nohy.
„Auuu!“ zaúpěl a rozzuřil se. „Ty nemehlo jedno kočičí! Nosíš nám sem jenom smůlu! Běž pryč, už tě tu nechci vidět, kšá!“
Uhlíkovi bylo do pláče. Utíkal ze dvorku a pryč z vesnice, co nejdál od statku.

Znovuzrození Iris - napsala Aneta Kochová

Ilustrace: Aneta Kochová

Iris byla moje kudlanka, krásně zářivě zelená s velkýma oduševnělýma očima a prosebným pohledem, občas náladový, ale velmi šarmantní tvoreček dlouhý asi jako prst. Dokonalý hmyzí lovec, v jídle nevybíravý – cvrčci, pavouci, mouchy – cokoliv menšího než ona sama.
Většinu času trávila zcela nehybně na větvičce, splynutá s prostředím, připravena provést bleskurychlý výpad. Jednou však bylo její chování zcela odlišné. Vzbudila jsem se v hluboké noci žízní. Vstala jsem z postele a v rozespalosti kopla do terária na podlaze.
Promiň, Iris, snad jsem tě neprobudila, v duchu jsem si vyčítala svou neohrabanost. Pohlédla jsem do terária. Iris visela hlavou dolů na větvičce za zadní nohy a velmi nepokojně sebou vrtěla. Bylo to zvláštní. Klekla jsem na zem a zaostřila blíže. Všimla jsem si, že její vnější průhledná vrstva kůže na zádech praskla. Už mi to dochází, ona se svléká, svléká svoji kůži!

Moucha a autobus - napsala Aneta Kochová

Ilustrace: Aneta Kochová

Lidské vynálezy mě nepřestávají fascinovat. Od bedniček ukazujících obrázky až po přístroj vyrábějící růžovou sladkou vatu. Co vám budu povídat, my mouchy milujeme sladké nade vše, avšak za svůj dosavadní muší život jsem měla čest poznat jeden ještě mnohem pozoruhodnější lidský výtvor.
Lidé tomu skvostu říkají „autobus“. Vypadá to jako ohromná dutá železná kukla bez nožiček se svítícíma očima, která moc vrčí, když jde dopředu. A to že často chodí hodně velké dálky. U většiny stěn se dá vidět skrz, takže se můžete při cestě kochat ubíhající krajinou. Hlavní je nezapomenout, že tam ty stěny jsou, ušetříte se tím od mnoha nepříjemných bolehlavů.