Kdesi daleko na jednom statku se narodilo kotě. Až na svá modrá očka bylo dočista černé jako uhlí. Proto ten kocourek dostal jméno Uhlík. Uhlík byl neobyčejně bystré a zvídavé kotě. Sedlák ze statku ho však neměl moc v lásce. Věřil totiž, že černé kočky nosí smůlu. Uhlík o lidských pověrách však neměl ponětí a celé dny vesele skotačil na dvoře.
Jednou za horkého pozdně letního dne Uhlík opět vesele pobíhal po dvorku. Honil se za motýlkem a ani si v zápalu hry nevšiml, že vběhl přímo do cesty sedlákovi, který nesl plnou náruč polen. Sedlák se mu naštěstí na poslední chvíli stačil vyhnout, ale zavrávoral a polena mu popadala dolů. Jedno těžké poleno přistálo sedlákovi přímo na palec u nohy.
„Auuu!“ zaúpěl a rozzuřil se. „Ty nemehlo jedno kočičí! Nosíš nám sem jenom smůlu! Běž pryč, už tě tu nechci vidět, kšá!“
Uhlíkovi bylo do pláče. Utíkal ze dvorku a pryč z vesnice, co nejdál od statku.
Zastavil se až u rybníčku na kopci nad vesnicí. Krčil se pod starou vrbou a pozoroval svůj odraz na hladině. Stýskalo se mu po mamince a sourozencích. Ti lidé ho ale nemají rádi, nechtějí ho na statku. To co se stalo, byla ale přeci jen nehoda!
Zatímco
kocourek dál smutněl, ve vzduchu poletovala vlákna pavučin, jak už to o babím
létě bývá. Najednou Uhlíkovi něco zlehka zašimralo na nose, až dostal nutkání
kýchnout. „Zdravím!“, ozvalo se jemným hláskem. Kocourek se snažil zjistit,
odkud hlas přichází a teď už si opravdu kýchnul: „Hepčí!“ A pak hlásek
promluvil znovu: „Zdravíčko!“. Vtom si Uhlík všiml, že mu na nose sedí malý pavouček.
„Ahoj,
jmenuji se Nitka a ty?“ tázal se pavouček.
„A-ahoj, já jsem Uhlík,“ odpověděl
trochu nejistě kocourek.
„Pročpak pláčeš?“ zeptal se ho Nitka.
„Víš, stýská se
mi po domově, vyhnali mě,“ postesknul si Uhlík.
„Taky se mi stýská po domově,“
začal vyprávět pavouček, „víš, já jsem vyletěl do světa na vlákně pavučiny jako
to teď dělají ostatní pavouci. Předtím jsem bydlel v jedné stodole a moc mi to
tam chybí. Vítr ale vane opačným směrem a tak už nedokážu letět zpět.“
A v tom
Uhlíka napadlo: „Nitko, já tě přeci můžu donést domů!“
Statek,
kde Nitka bydlíval, byl na opačné straně kopce, než odkud pocházel Uhlík. A za
chvíli už se pavouček nesl na veliké kočičí hlavě právě tím směrem. Po chvíli
dorazili na statek a kocourka si všimla zdejší statkářka. Viděla, že je z toho
horka pořádně žíznivý a dala mu napít z misky s vodou. „Ani nevím, jak ti mám
poděkovat, Uhlíku,“ pronesl Nitka, „bez tebe už bych se sem vrátit nedokázal.
Nechtěl bys tu také zůstat? Ti lidé jsou tu skutečně hodní a měli by tě rádi.“
Uhlíkovi se zlatá očka rozzářila nadšením.
Nitka se
vrátil na svou pavučinu ve stodole a sedláci kocourka s radostí přijali a hezky
o něj pečovali. A vůbec nehleděli na pověry o černých kočkách. „Víš, Uhlíku,“
povídal Nitka, „ o pavoučcích mají zase lidé pověru že nosí štěstí. Ale stejně
nás spousta lidí nemá rádo a štítí se nás. Když tě má někdo rád, tak tě má rád
proto jaký jsi, a ne kvůli nějakým pověrám.“ Kocourek i pavouček byli
spokojeni. Konečně mají domov a co je nejdůležitější, získali nového přítele –
sebe navzájem.
