Byl jednou jeden ovčácký pes a ten měl za úkol hlídat ovce. Svou práci odváděl dobře a nikdo se k jeho stádečku ani nepřiblížil. Ale pes se po nějaké době začal cítit osamělý. Ovce byly za jeho ochranu vděčné a celé dny se spokojeně pásly, ale žádná řeč s nimi nebyla.
Pak se začalo po nocích z hor ozývat vytí. Zpočátku byl pes ostražitý, ale vytí se ozývalo každou noc a on postupně podlehl jeho kouzlu.
Celé dny čekal na noc až uslyší to tajemné volání do kterého se zamiloval a s láskou mu odpovídal štěkáním. Konečně si díky němu nepřipadal sám a zatoužil poznat jeho majitele.
Jedné noci vytí sestoupilo z hor a ozvalo se z lesa nad stádem. Pes se plný očekávání rozběhl jeho směrem, ale když dorazil k houští ze kterého vytí vycházelo, zděšeně uskočil. Mezi listy na něj upřeně zíraly dvě nádherné, avšak kruté oči.
„Ty.. ty jsi vlk!“ zakoktal. „Jsi tu abys mi sežral moje ovečky! A-ale já tě nenechám!“ třásl se pes.
„Ale neboj, ty hlupáčku.“ pronesl líbezným hlasem vlk. „Já tu nejsem kvůli ovcím, jsem tu kvůli tobě. To se mnou jsi po nocích zpíval k měsíci.“
Vlk pomalu vyšel z křoví. Byl obrovský a pes se ho bál, ale probudila se v něm láska kterou ke svému druhovi choval, a tak přistoupil blíž. V tu chvíli ho vlk zakousl a vběhl mezi ovečky.
Ubohé stádečko tak doplatilo na důvěřivost psa, kterému samota zaslepila mysl a láska zdravý rozum.
