5. října 2014

Na slovíčko - napsala Věra Staňková

Ten pohled mne snad nikdy neomrzí. Stojím na Karlově mostě a koukám na náměstíčko, které mám
před sebou jak na dlani. Má pro mne zvláštní kouzlo, a je úplně jedno, zda je den nebo noc, jaro nebo zima. 
Dnes je Kampa celá pozlacená. Měkké podvečerní světlo a babí léto udělaly své. Všechno tu ladí – červené střechy, prozářené fasády, mraky plující po obloze odrážející se v oknech, stíny lamp i spěchajících chodců pohybující se po kamenných kočičích hlavách nejkrásnějšího pražského ostrova. Chci se chvilku na všechno jenom dívat. Na domy i na řeku, která si tu kousek odtud poklidně pluje. Na stromy v parku a nedaleké Sovovy mlýny.
Dolů k Vltavě stačí sejít pár schodů a zabočit doleva. Na zahrádce není překvapivě mnoho hostů.
„Dáte si panáka nebo frťana?“ slyším za sebou povědomý hlas.
„Já jsem spíše na víno, víte?“ usmívám se.
„Kdo víno má a nepije, kdo hrozny má a nejí je, kdo ženu má a nelíbá, kdo zábavě se vyhýbá, na toho vemte bič a hůl, to není člověk, to je vůl. Můžu si k vám přisednout?, “ ptá se muž a já kývám na souhlas. „Dáme si červené, ověřenou značku,“ rozhoduje.
„Vidím, že máte dobrou náladu,“ říkám a prohlížím si mužskou tvář s šibalskýma očima, ohraničenýma obroučky brýlí, s prošedivělými vlasy i vousy jako z pohádky.
„Mějte dobrou náladu. Dobrá nálada vaše problémy sice nevyřeší, ale naštve tolik lidí kolem, že stojí za to si ji užít. Na zdraví!“
Než ochutnám, prohlížím si pozorně sklenici. Víno má neproniknutelnou temně rudou barvu a voní po modrém ovoci.
„Chutná opravdu výborně. Vy to tu asi znáte, že?“ ptám se zvědavě.
„Bydlím kousek vedle,“ otáčí se muž a ukazuje směrem k parku. „Támhle v zahradě stojí dům. Je to vila spisovatelů a básníků. Bydlel tam Dobrovský a po něm i Holan. A víte, proč to psaní jde i mně? Oba dva mi napovídají.“
„Tak vy jste taky spisovatel?“
„No já bych řek, že spíše komediant. Ale ono na tom vlastně nesejde. Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“   
Putující měkké sluneční světlo mne na chvilku oslepilo. Otevřela jsem oči. Muž byl pryč. Zdálo se mi to či nikoliv? „Zaplatím, prosím,“ zavolala jsem na číšníka. „To je v pořádku, zaplatil ten pán, co před chvilkou odešel,“ odpověděl.
Pomalu jsem kráčela domů. V parku nedaleko Lichtenštenského paláce jsem zamávala do oken.
„Díky, pane Werichu.“     

Na kurzu Tvůrčí psaní podle Lustiga napsala Věra Staňková.  

Líbil se vám příspěvek? Řekněte o něm přátelům a sdílejte jej! Stačí kliknout na ikonku níže.

1 komentář:

  1. Díky za tu vzpomínku na Wericha, Věruško. Je krásná a nápaditá.

    OdpovědětVymazat